Děvín
Panu Jiřímu Karáskovi ze Lvovic
Za noci zrozena, kdy hvězdy osamělé
padají v propasti, a darem kouzel zlých
své srdce kypící, já zřím své jaro stmělé
jít’ hluší nevonnou bez květů rozkvetlých.
Můj život vstříc jde tmě a navždy oči žhavé
ji němě vssávají – mou sudbu neznámou!
Mráz žalu jde v mou krev. Ach, komu vlasy plavé
tvář smavou zahalí, kdo vezme krásu mou?
Já k muži netoužím! Mé nedotknuté tělo
chce zráti bez něho – květ bílý v samotách!
Lip vůni dýchat’ chce a v rose koupat’ čelo,
jsouc země poupětem, vzpučelým v temnotách.
Chce tančit’ po hájích, kde levkojí dech voní
a hvězdných sasanek se rojí sněžný tlum,
chce dýchat’ vůni míz a šťávy ssát’, jež roní
břiz nahost panenská, jak rostou k oblakům.
Slast neznám polibku, když na rtech mužů plane
a v ňadrech probouzí divoké žádosti;
v rty moje žíznivé jen ranní rosa skane,
mír slunce jitřního se v ňadrech rozhostí.
[49]
A když jas polední mi rozpaluje ústa,
já k zdrojům chýlím se, jež zjev můj zrcadlí,
div sladce tajemný jak květ, jenž ze dna vzrůstá,
zřím cudný obličej, jenž něhou pobledlý.
Však šera truchlý stín když v háj se rozestírá,
včel hudba tlumená doznívá soumrakem,
mne děsí noci klid, rve úzkost ňadra sirá,
vzruch vášně jak zlý host se ztají v srdci mém.
A hledám dívek svých, bych polibky jich pila
s rtů rudě planoucích, co zraky jejich žhnou
tmou vlahé půlnoci, bych žízeň ukojila,
jež hoří v hrdle mém a tichem chvěje mnou.
Spíc v loktech bělostných své omámené druži
já o požáru sním, jenž v ňadrech mých teď vzplál.
Ach! mečem krvavým bych chtěla mstít’ se muži,
svou výzvu provolat’ s temene srázných skal:
za zrádnost pocelův a úzkost pustých nocí,
za znásilnění hnus, služebnost nevlídnou,
za pýchu nezkrotnou a drsnou tvrdost moci,
za oklamání žal, za touhu neklidnou,
[50]
za hrůzu samoty a vášně probuzení,
za bolest mateřskou, jež krásu pohrobí,
za všecko chtěla bych se mstíti zneuctění,
za všecky rmutné dny žen věčné poroby!
A vtrhnout’ do občin s žhnoucími smolnicemi
ve zbroji vítězné – já kněžna odvety!
žár ohňů roznítit’ po celé svojí zemi,
až k slunci povznésti žen zástup prokletý! – – –
Však žel, jho potupné že líbezným jim zdá se.
A posléz’ zrazeny svou vlastní odvahou
v lstné padnou náruče v své krvelačné kráse,
po marné odluce zas’ najdou vášeň svou.
A já – blesk ohnivý – snad se skály se zřítím,
vždy sama, hrda vždy – a panna kvetoucí!
A jako zlatý plaz kdes’ zhynu mezi kvítím – – –
jak hvězda v pádu svém a ve tmách blednoucí!
[51]