Vojáci velikého sibiřského pochodu,
prapory svoje vztyčujíce vysoko nad hlavy,
jež nepřestaly snít v dnech, plných kouře,
a v nocích, přízraků plných,
o svobodě,
vojáci sporých těl a vypracovaných svalů,
tvrdé děti zbytečně rozcitlivělého kmene –
mysleli na Tebe nocí i dnem,
vojevůdče!
když osmnáctého roku šel vítězný měsíc říjen.
Jak spravedlivá vichřice proletěl nad čelem drzým,
nad opuchlou hubou zpupného biřice,
žvavou a žíznivou krve!
Jak do břicha spadlo holedbavé srdce
té naduté smečky katů
špinavých rukou a špinavých duší!
A nyní ku předu! Neustávej! Neslož svých křídel,
Francie orle!
Chceme tě viděti na Rýně, v Berlíně, v Praze,
ve Vídni, v Budapešti,
a nejkrásněji by bylo,
kdybychom v Moskvě si podati mohli ruce –
tak volala srdce nás všech, kdož věřili ještě
v cíl nedvojsmyslný, jasný,
kdož toužili nazvati věc každou vždy skutečným
jménem,
lež lží a pravdou pravdu!
Však jako pavouků hejno,
školometů nudných jalová smečka
pavučinu z mlhy a z polopravdy,
z citův a z citečkův uslzených,
položila svatokrádežnou rukou
na pevnou věc vítězovu.
Skuhravý diskusí kvikot,
spekulací a obchodu hádka i svár
přízemním žargonem vpadly
do mocného choru postupujících vojsk,
této laviny slavné a strhující,
o níž jsme snili a již jsme viděli všichni
zdravýma, statečnýma očima
ve smutných hodinách ponížení!
Ó, jakou hromadu mrvy, bláta a lži
na Tvoje veliké dílo, vojevůdče,
navalili pokrytečtí svatouškové,
spojení žvanilové všeho světa!
Ó, jaké zkřivení Dějin! Ó kletbo přerušeného díla!
zlolajná ruko, přivěšující závaží k noze
marathonského běžce!
Ó prolhaná houbo, napitá slzami
náhlého kajícníka-falešníka!
Jak dojímá pojednou pohnutý rytířský svět
pokání stonásobného vraha!
Jak o překot protahují se chudokrevné ruce,
stůj co stůj mírumilovné,
aby nejdříve stiskly střísněnou Vlkovu tlapu,
na níž lpí ještě sledy
horoucí krve jich dětí...
A hle, pět bláznivých přeběhlo let,
pět pitomých neplodných let.
Za pevný mír,
diktovaný nerozechvělou rukou
vojáka-vítěze,
svět má jen čarodějný kotel,
v němž latentní válka se zhřívá
v každé hodině denní a noční.
A proto vítej, veliký vojáku, na obzoru
jenž se zjevuješ nyní a připomínáš
minulé dny velkého pobratimství!
Vítej, nejvyšší veliteli,
na jehož pokyn čestné a statečné síly
té Evropy, jež dosud neshnila,
s radostí dají se na pochod nový
proti podvodu a lži!
Vítej, veliký vojáku, i v této zemi,
pro niž jsi tasil svůj meč!
V té zemi vítej, kde sbíhá se Evropy střed,
v té zemi, jež po tisíc urputných let
v třeskotu zbraní a v úporném, přetěžkém boji
ze dne na den
velikou, vítěznou vedla svou při.
V té zemi vítej, kde Tvoje pata v černavé půdě
bezpečně najde tvar Žižkových stop,
kde nové a svobodné pokolení
té síly, jež spala zde po staletí
a probuzená teď žilami hřmí,
nesmí zapomenout,
té síly, jež nedá zahynout!
Vítej, veliký vojáku, i v této zemi,
vítej ve středu pátého jara,
kdy nivy naše a růže a hvozdů mohutný výdech
i srdcí tep a zrakův odvážný oheň
ti nového našeho života zvěstují vlnu,
bijící v statečném rhytmu
vítězný pochod:
Ku předu!