I zde jej hrají. V horách na Slovensku,
v lázeňském parku. Cikáni jej hrají. –
Mladosti moje! Jak jsme šlapávali
při pochodu tom po letenské půdě!
Rakouské vojsko! V duši plno hoře,
– hlad ze života nežitého byl to –
a v hlavě fatalismus – smysl žití.
Tam vídal jsem jej – Castaldo ved tehdy
dvacátý osmý pluk, a pochod složil
kapelník jeho holdem veliteli,
jak kapelníci už to dělávají –
na koni sedě Castaldo se díval,
jak čtyrstupy jdou při pochodu jeho,
a smutné hnědé oči hladily nás
a my mu byli vděčni za ten pohled.
A jindy vídal jsem jej: shoup se s koně
a hůlkou švihaje si o holínky
procházel plukem svým, zde vytkl něco,
tam pochválil – byl složitého těla,
a nohy v oblouk, jak je mívávají
vojáci jezdci – leč i tyto nohy
nám líbily se, měli jsme jej rádi.
A jeho oči, smutné oči jeho!
Z těch lící lemovaných tmavým vousem,
jak Franz Joseph jej nosil, dívaly se
na všecko s přitlumenou resignací,
se žalným odpouštěním, s bohemdáním
radostem světa, slunci, jaru, vůni.
Prý žena utekla mu, docela prý
se sklepníkem či kočím – ženy znají
husarské skoky takto prováděti,
když oči nebo srdce pobodnou jim
zvědavost, chtivost nebo touha změny.
(Tak cítili jsme tenkrát – dneska, kdo ví,
co hnalo ženu tu od očí jeho
do cizích vírů; hádanky jsou srdcí,
jež příšernými uzly být se zdají –
však možno-li ti rozvázat je, je ti
pak jasno všecko, samozřejmo všecko
jak rozřešený jakýs z počtů problem.)
My cítili s ním – vždyť i my jsme měli
poznatky hořké studentských svých lásek
a rovnajíce zkušenosti svoje
k té ráně jeho, lehčej jsme je nesli.
Ký div, když potkal jsem jej na ulici,
že zdravil jsem jej nejen předpisově
leč očima též. A on vším si toho:
po řadě let já ve Vídni jej potkal
a pozdravil – on zastavil se se mnou,
na Prahu vzpomněl, na ty dávné časy,
po osudech mých pozeptal se vlídně –
byl Excellencí nyní, podmaršálkem,
na smutku očí nesl závoj klidu
a já mu přál vše. Setkání to bylo
sváteční chvilkou: když jsem dál šel cestou
Castaldův pochod ozval se mi v duši
radostně svěže, srovnal jsem své kroky
dle rytmu jeho ráz – dva, levá – pravá.
Po dlouhých letech pochod ten se hlásil
dnům žití mého zase. Přehlížíval
jsem pluky naše, naše české vojsko
a pochod ten jim hráli. Ve čtyrstupech
ty mladé hlavy v rytmu vlnily se
já očima je hladě zachytával
jsem jiskry z jejich pohledů – – A je to
už také dávno. – – Nyní na Slovensku
v lázeňském parku hlásí se mi zase.
Cikáni hrají jej a posluchači
potleskem přijímají. Dávno, dávno
Castaldo tlí už... asi pod kamenem
kde zlatý nápis hlásá hodnost jeho
a cifry života. A zatím zašlo
Rakousko, jež mu bylo smyslem žití
a dalo jemu jeho slávu světa,
i císař, jenž dal vousům jeho formu,
i představení jeho zašli všichni,
i podřízených jeho více není,
ni zákonů, ni řádů – všecko zašlo.
Jen pochod jeho radostně a svěže
hřmí do světa, že žije, že je tady,
a jmeno jeho vznáší třepotavě
do korun stromů, do smavého vzduchu,
do duší lidí – tak ten Osud hrá si
tou lidskou slávou, mocí, velikostí!
Z poháru kostky rozhodí – a ejhle:
na císaře si člověk život vsadí
a kapelník dá zatím nesmrtelnost –
Ráz-dva a ráz dva – běží cesta bílá
ráz-dva a ráz dva – hochů na ní síla –
tak začal podkládat jsem slova marši,
když přistih jsem se, že k mé meditaci
by Ben Akiba mohl kývat hlavou
a pronést svoji otřepanou frasi.