MY DVA
My dva
uprostřed všech těchto zbytečných lidí
na sebe hledíme.
Osud
k nám těžce promluvil...
Víc, nežli miluje, nenávidí
těch, kdož v napětí lidských sil
po velkém volají zaslíbení!
Víš, že jen v nesmírných bolestech dosud,
v bezměrném utrpení
na této hvězdě zádumčivé
od věků lidské se rodilo štěstí?
Víš, že jsou oči závistivé,
jež velkého světla nemohou snésti,
velkého jiskření lásky?
Víš, že jsme nyní sami a sami?
Uprostřed všech těchto zbytečných lidí
na sebe hledíme:
Květ – zázrak – nebesa otevřená!
A já jsem jen muž a ty jsi jen žena,
z rmutného moře lidských běd
veliká sudba vyvržená
na ostrov věčného jara.
Jiskra boží, roznícená
pravěčnou silou, kdy dala se v let
kosmickou pouští, by nyní vzplála
na našich rtech!
Víš, že už nejsme sami a sami?
Pozemské bídy kol povolil kruh,
věčnosti dech
srdci nám prošel, a víme: je s námi
spravedlivý Bůh!
45