Zem’ černá vsála krev
jinocha i muže.
O pojďte všichni sem a vizte!
Květ bílý vyvstal zde, znak oběti jich čisté,
i vzplála rudá růže,
jich rodu slavná korouhev.
Skřivan zpívá
nad lučinou a polem.
Mák rudý v žatvě kývá
svým smavým druhům kolem,
a večer, ach, slavíci nesčíslní
kvílejí – a noc voní.
A děvčat píseň zvoní,
zem’ úrodou se vlní,
zlátne a praská klas.
Zní dupot selských koní,
obžinek jiskřivý hlas,
tance šumivý kvas
volá nás...
O vy, kdož jdete večerní chvílí,
zvon domova když zní,
lesy a poli,
slyšte, jak lkavý hlas v travinách kvílí,
hlas věčný, jenž nikdy nedozní,
nepřebolí...
Děti, jež ničeho nevíte,
dívky, jež na vše se těšíte,
ženy, jež plod svůj nesete,
vy, muži bojovníci,
slyšíte, slyšíte?
K zemi, jež volá vás, klekněte,
k své zemi, steskem znící...
Slyšíte?
V té chvíli svá srdce ztišíte
a naléhavý truchlý hlas
sevře vás...
To celá naše země sténá,
tisíce mrtvých hovoří,
tisíce bratří.
Zřím v jejich zrak, jenž na mne patří,
v svědomí mé se ponoří,
velikým světlem v něm zahoří...
Duše všech bratří mých, vykoupená
nejvyšší láskou, nejvyšší obětí,
zůstaň s námi!
My, kteří zůstali, rmutná pěna,
vyhaslá vůle, jež větrem se rozletí,
již svede povyk a sliby zmámí,
voláme k tobě, sílo živá,
zůstaň s námi!
Neb se připozdívá...