Dni chmurné míjejí a noci pusté jsou...
Oblaka šedá jsou a děsí zmdlený zrak,
mé tělo smutné jest, smutnější duše má,
mé srdce teskné jest, tesknější láska má!
Zde zbloudiv, slyším víc, než snésti může žal,
otcovských síní hlas! Jich blahodějný klid,
jich vůni domáckou já vdechuji a zřím
známého krbu plam a pohled oken svých,
to ticho večerní, ulehlé v loktech mých,
selanky zvučný tón a starých stromů šum,
včel hukot... Kolikrát jsi dělo, srdce mé:
Ó, vrať se! Kolikrát jsi řeklo tělo mé:
Ach, žízním, jíst se chce, ni vody není, chleba!
Hle, v domě otcovském je plná hojnost všeho,
vzpomínáš dobrých mís a velkých džbánů vína
všech žírných dobytčat, bučících ve svých chlévech?
Dni chmurné míjejí a noci pusté jsou.
Ale já nyní zřím tu chvíli: v oknech mých
s podzimním západem vzplál kdysi rudý žeh,
já slyšel mocný hlas, já cítil prudký dech,
mne země volala a moře řvalo vstříc,
hvězdy se nížily k mé hlavě, měsíc plál
nad mojím čelem, v tichou duši mou
proud vtékal světelný a břehy její rval...
Jsou města v daleku – jsou plná rozkoší,
jich stíny večerní tvou duši znavenou
přikryjí laskavě, jsou lesy hostinné,
je krása horských cest, jsou svůdné tesy skal!
Teď sám a opuštěn... A přece: tichý hlas
mne rozvlňuje zas, mou krví vybledlou
zas proudí jeho žár. Ó Bože světa, Ty,
jenž’s květy rozhodil po širé zemi Své,
jenž’s chladné studánky v Svých lesích otevřel,
jenž’s nad tmy propastí Své hvězdy zavěsil,
mé smutné kroky veď! Jest úsměv příštích jar,
jest krása nových let, i sklizeň hroznů čeká!