JARO VE FLANDRECH
Tvé jméno šumělo jak haluz v květu,
když na mne dýchlo z bájí hrdinských.
Lžou kytky na náměstí: jaro je tu,
však do tváří nás vlhký šlehá sníh.
Ne něhy slyším šept: spíš hatmatilku
dvou kříženeckých jazyků a ras.
Kde je můj národ buřičů a snílků?
Jen kramáři tu kupčí zas a zas.
Zde město – trh. Hle, měšťky, těžké měšci,
a muži, pivem urputní. Toť lid,
jenž katu smál se šaškovskými věštci
a hlavu zved, když po hlavě byl bit –?
41
A je to on. Z nevzrušeného oka
mu zírá šprým a bumbrlíčkův hlad.
Teď skočí – neví, na kterého soka –,
teď s vlastním bratrem zachce se mu rvát.
Prst k nebi pozdvižen, jdou tencí popi
a tlusté mnišky šustí svým frou-frou.
Ba je to on: žert z pekel svých si tropí.
Ba je to on, lid rajských flamendrů.
Je smavé jaro na zimavém rynku
a za zpěvu se prázdní Starý lev.
– – Azalky kupte, bez a konvalinku,
kde tekla krev!
42