PÍSEŇ
Krouží mraky a roky jdou. Kráčíme svahem a rovinou. Chodci, my vidíme podél cest řeku se řinout a blatouchy kvést, ptáky se líbat a proudit proud, po černých vodách květiny plout. Přešlo už víc než pouti půl a tok se řine, jak dřív kdy plul. Dolů jde, dolů plynulý běh a kvete, jako kdy rozkvétal, břeh. A vlny a děti si hrát budou dál, ať kráčíš mimo, aťs doputoval. 9

U SPLAVU
Já tisíckrát ji slyšel, slyším ji zas a zas, a kdybych nevím kam přišel do země divokých krás, já napořád nosil bych v sobě tu píseň rodných vod, šeptá mi v půlnoční době, teď zní jak chorovod, zní ve všech jazycích světa, však pro mne jen jednu má řeč, ať louka jetelem vzkvétá, ať voní senoseč, 10 ať sníh je na hrotech jezu a puká březnový led, ať pryč se ženu a vezu, já stále slyším ji pět, tu píseň, jež v sluchu mi dříme a zpívá jak housle a zvon, tu, o níž z dětství jen víme, ten jeden, ten nejhlubší tón. 11

KDYŽ NEŠLO JARO
Louka v slunci. A zrádné jíní. Říčka, jak tekla, tak teče i nyní. V jívách ptáci. A na duši mráz. Vášeň se ztrácí v šedavá slova. Zrazení zrádci. Jen maska je nová. Všechno se vrací. Zpívej zas! 12

DO DNŮ NEPOHODY
Když tento zeměpás, dřív mírný podzimně jarní dech, nás pozavírá do mučírny a řádí v tupostech; když jih a sever záštím křiví svou neurvalou tvář a život náš, kdys položivý, zas tuhne na žalář; v bolavý nerv když zasekne se zběsilý štěkot psí, sychravá mha se v spáncích třese a s nebes mdloba mží – co zbývá, s línou beznadějí když střemhlav páří se žal? Kousnout se do rtů, až krvácejí, svou sudbu znát i posedlost její a sloužit dál. 13

MELODIE
Své staré verše čet jsem zas a zvonil zvon a večer has, a teď, kdy zvolna den se dní, mně v nitru zní jen klekání, i naslouchám a v sluchu mám ten táhlý zvuk, bim bam, bim bam, a vím, až vůkol stín se stmí, bdít bude dál zlé svědomí. 14

DĚTSKÁ
Ruce si daly do pasu. Růžové loutky z atlasu. Nechte mne u sebe pookřát. Pod okny mráz; a za městem hlad. Bez léku zuří hloupost i žal. Točte se, klaňte se v taktu dál. Snad chvilku se zcelí, jak tančíte, srdce světa, to rozbité. Co na vás čeká, kdože to ví? Křehounká půda se pod námi chví. Je ze skla tu všechno a do času. Tančete, loutky z atlasu. 15

DOMŮ
Co je to domů? Tak dlouho byl jsem pryč. Je to hučení stromů? či dětský míč? Je to převoz k mlýnu? zabrzděný vlak? Chtěl bych říci svou vinu a nevím, jak. Mám domov – jak bodá ta dvojice slov! Laská mne voda, jdu na hřbitov, tmou točí se víly a noc voní jak med, ale do snů se vpily svod a svět, 16 přístavy hlučí, skřípe visutý most a do náručí zve proradnost. Kdo rozdal se, tomu není v domově lék; když ví, co je domů, je bezzemek. 17

V PŘÍRODĚ
Z provlhlých trav, kde vítr nezavěje, omamně dýchla lesní orchideje, a místo tance potoku a vos jen dusno krouží, dusno tuberos. Vy máky na poli a chrpo v poli, jste trysklá krev, jsi oko, které bolí mou umělost, tak městsky složitou, tak bez života prý – tak prožitou. Blažen, čí prostota je víc než maska; blahoslaven, čí duch jak husopaska vije si vínek z bílých kopretin; a namlouvá si, že je boží syn! 18

KRAJINA
Vlhnou louky a z polí večerní vane chlad, mha pluje po údolí, tak ticho je, až bolí, zde zastavil se chvat – chvat krve a chvat citů, mračen a měsíce let; šedavě mlčky spí tu hřbitůvek táboritů v klíživé dřímotě let. V klíživé dřímotě očí beze sna zaspat svůj chvat! Jak rok se za rokem ročí, vždy bláznivěj křídla se točí – Ach, cítit ten mlýn jednou stát! 19

HISTORIK
Nechte si plytkou průzračnost dnů! Já chci se nést vysoko nad kocábkou, v níž, pospěšně líní, plynem; na svém obzoru moře, vidět vrstvení měst a propasti času zkracovat hustě vrženým stínem; hučení slyšet z mušle, která se zove „doba, jež jest“, věků zachytit vzkaz, dřív než beze stop minem, a v pozdrav zítřejších, posud námi nezřených hvězd, pradávných kultur temným zpít se vínem. 20

NA POBŘEŽÍ
A to je jih. Zdi oslňují bílé, kde z oleandrů sklenula se báň, ční nad modrem a zvoní campanile a před ním žebrák nastavuje dlaň; hřbet mezků naložen je otýpkami, a po čem šlapou, nedbá z tvrze lid; kde krámky jsou, tam bohů byly chrámy, hrob milujících zvědavcům je skryt, cos o Římu dí písmo polosmyté, zvou cypřiše jak v dozpívanou báj. Dnes kdyby z vln se vznesla Afrodite, má kněžno, řek bych, zdrávas! Znám ten kraj, kde svítí noc, kde dýchá sen i za dne, kde pěje mramor v souzvuku svých lyr. Zde strohá sloka jasní se a sládne. A to je jih. Mé poledne, můj mír. 21

SETKÁNÍ
Zde v stínu, po bělostném tomto schodišti choť kdyby Menelaa, krále spartského, mi sestupujíc přicházela, bílá, vstříc, já neužas bych, slyše, se zralých že rtů jí plyne mluva, jakou znám. Ó milostná, tvá řeč tu souzní s rytmem vln a chůze tvá se v ritu nese slovanském. Ne krví sic, však jazykem jsa spřízněn s duší pomoří, já slabikovat budu slova nových krás, já, nevědomý posud, Heleno, tvůj host, chci ostrovního vzývat Eróta; on luk má napiatý a drahou vodstva k Městu koz a odtud po Kronovcův oltář až sem v les mé kroky řídí a mne sliby ovládá, jež teprv nyní z jeho úst mi k srdci jdou... 22

ZÁTIŠÍ
Hrst vlašských fialek. Strom s listy nahořklými. Třpyt na očích a lék po táhlých mlhách zimy. Piniím pod vrchol vějíře palem vlají. Promlouvá keř i stvol. Jsem v antickém tu kraji. V přeletu zlatý věk dí větrnými slovy: Utrhni lísteček, lísteček vavřínový! 23

SLUCH A ZRAK
Mne hocha neuspával mořský sen, mne zádumčivce nemámil taj stepi; kde jsem se zrodil, kouř táh z továren a na míle šly užitečné řepy. Však ostrov byl tam, poblíž hučel jez, já netušil, co vábilo mne k Labi; tu jeho píseň slyším ještě dnes, té řeky šplounání mne nejvíc vábí. A s vršku výhled otvíral se tam, byť po rovině nudně rovinaté. Jak s korábu já pohled shůry mám, a do daleka zírat je mi svaté. 24

KÁMEN MLUVÍ
Křída nejsem a nejsem z křemene. K ozdobě sotva vám budu. Jaký jsem, tak vemte či nechte mne, hranolů shluk nebo zrůdu. V slunci jsem ležel a z moře plul. A třebaže dávno je tomu, je na mně hořkost a chutná jak sůl a duhou hrá lesk mého lomu. Po dnešním vkusu sic není můj tvar. Ani řád, jímž krystalisuji. Jsem, jaký jsem. Ať druza, ať škvár, ne po vašem: po sobě sluji. 25

CHVILKY A VĚČNOST
Starohrvatský hrad. Rumiště s fíkovníky. Z kamení slyšet sem řvát soumarů táhlé vzlyky. Byzanc. A benátský styl. Zbytek tureckých schodů. Bojiště přechodných sil. Rejdiště pronárodů. Třpytivě smírný je zřít v kotlině kaštel ten starý. Všechno věstí teď klid. Všechno tak vláčné má tvary – až na ten kamenný žal. Všechno, vše v toku je. Pouze neměnná chmurnost je skal. A přes věky vládkyně, nouze. 26

V ZÁTOCE
Královno moře v popelavém hávu, kde bytuješ, duch kast se prolíná. Tvým hradbám vstříc, jež zašlou znají slávu, pach stoupá z uliček a rybina; tvé nejvzdušnější sloupky hlásat mohou, že barvou šlechtictví šeď smutku je – a dole šička na ztepilých nohou jde s úsměvem, jenž tolik slibuje! Zde na balkoně nýt by měla slečna, tam s kazatelny bouřit moh by mnich, a jsou to vidiny, půl z neskutečna, půl z dálek zapadlých a neplodných. 27 Jsou prudší vichry, jež teď městy dují, už o nymfách nás nedojímá hra; hleď, na střechách se kočky miliskují, slyš, Tritonek se tříští nádhera – – Je omšelé mít srdce ochořelé a nežít dnem, jenž nově z jitra vznik – – Žel, nesem též – my, krásy světitelé – svůj mrtvý v duši kout, svůj Dubrovník. 28

STAROZÁKONÍKŮM
Ctím každý národ. Ale tím, co tak slove, Bůh zavrhl strom, jenž z pýchy tlí. Národa není. Jsou národové, do sebe vrostlí, v sebe zahryzlí. Též z nenávisti kus družnosti zbývá. I vojna je útvar soužití. I vraždou se míza do mízy vlívá, že nelze těch kmenů již roztíti. Jen jedním jazykem zpívá vždy Musa, však tiše ji provází čtyrhlasý sbor; a národa vrchol hraje v slunci jak druza, z níž probleskují žilky zámořských hor. 29

NA ZŘÍCENINÁCH
Křídla času slyš vát. Kraluje plémě vždy jiné. Rod a město i stát rodí se, vrcholí, hyne. Kolik mocných jsi shléd, sarkofágu a dóme! Umřít sem přes moře lét vítěz, aquila Romae, lev svou hřívou tu třás, čítaje z evangelií, Císařův tvrdý vzkaz ved cestou, mrtví kde hnijí – – 30 Vane, jak vanulo, dál síly a života sémě, a jako k prorokům vál, vane tvůj výrok i ke mně. Velkost a sláva jsou dým, říše světa je pustá, takto vanutím svým též má jsi rozvázal ústa. Kdokoli po slunci sáh, je před mořem vlnka, jež plyne, je před tebou popelu prach, čase, můj Hospodine! 31

POHŘEBIŠTĚ
Františku Gottliebovi
Kdo vkročil v háj, jenž nad přístavem mlčí? On, Adonaj. Čím žehná víc, tím tvrdší. Kde vzýván bůh, bůh pokory a vzlyku? Syn, otec, duch, čtu v kryptě mučedníků. Jak tvůj byl zván? A vrch i houští hlásá: Byl mocný Pan a mocnější je krása. 32 Zas jiný bůh, jejž klenby ctily tyto. Zvlást světa kruh, je nad atriem vryto. Bůh – hudba sfér? Bůh – tryskající pramen? Zde v hrobkách věr je poušť a smrt a kámen; žhne bodavé jen slunce nekropoli jak agavé, jež píchá na tom poli. Jen jeden dřík jak hrozba Bohu trčí. Ty nejsi, vzkřik – – Dál mrtvo vůkol mlčí. 33

DAIMÓN
Vůně vlahého vánku, rákosí, oliv a řas. Chvilkami vzduch je jak břitva, to s nočních hor fičel mráz. Všechno, co živo je, žije, že dýchá do ovzduší. Má duše modlí se díkem, že jinou je prolnuta duší. Jak bych moh milovat sever, kdybych byl nevzhořel pro jih! Jak bych si život směl přiznat, sám v nitru svém necítit sto jich! A je-li to kletba, můj rode, s tou bohatou kletbou se smiř! K výškám se pni a rosť hloub, však zírej vždy šíře, jen šíř! 34

LOUČENÍ S JIHEM
Zda budeš vzpomínat, jak cizokrajný list se v nocích rýsoval na naší okenici? zda rozpomenu se, jak nedotčeně čist se blankyt probouzel a celoval tě spící? Pojď ještě podvečer se projít na zahradu, kde světlo zeleni spí v šeru hlubokém a větve topolů kde v neproniklou řadu se hustě srážejí, jak hučí scirokkem. Zda budem vzpomínat, jak medem voněl strom, byl všecek bělostný a bzučely v něm včely? Je tolik našeho zde v cizím světě tom, a znovu na sebe též my se rozpomněli. 35

LOUČENÍ DOMA
Pojď poklonit se ještě jedenkrát, kde lípy voní! Co mrtvo, mám zas jinak nějak rád než loni. Háj břízek rozhlédnuv se po kraji svůj ševel chýlí, kde plno jmen, a všechna říkají: My byli. Zde anděl k děcku na kámen si klek, sám chorých rysů, zde u zídky trs bílých macešek je bez nápisu. Jde hrobník s vodou. Kanou do duše nám zvuky dávno známé; pojď, vždyť je smrtí zaléváno vše, co v srdci máme. 36

STROM
Být k slunci rozkřídlen jak nesmrtelných syn, mít v očích kosmu jas, ne rmut, ne stín, chtít slyšet píseň sfér a vpít se v světů proud, bít křídlem do prázdna – a procitnout – – ne pták, ne z báje mrak... A teprv nyní, kdy vím, že dávám stín a oblak že mne stíní, já také za dne zřím hvězd, nevídaných dřív, tak bělozvučnou přízi, já rytmu rozumím, když kmenem tekou mým ty zcela pozemské, ty nejvzdušnější mízy, a písním větru náruč rozevřenu, až po korunu zvon, já všecek od kořenů zním. 37

PÍSEŇ
Schoulena tiše v mé dlani, má lásko! mé požehnání! Chvějivě živé srdce mé, odlétneš? zemru? zmládneme? Stul se, křidélko šumné, na dlouho! na vždycky! u mne! 38

V SNĚHU
Včerejších dešťů smutek poslední, tu mlhu vzpomínek mi s oka sejmi, pod sluncem vítězným se rozhlédni a na vrcholku políbení dej mi! Modř nebe láskou brunátnět se zdá a v proudech srší k bělostnému loži; mateřská zem se v touze pozvedá, zde vrch se zove Prsa matky boží. Kdes v hloubce pohled modře zvědavý a zlato vlasů v záblesku je rudém – Svět hoří ohněm, jenž se nestráví, a tak i my. Až nebude nás, budem. 39

PAMÁTCE BÁSNÍKOVĚ
Klesajíc drahou slunečního disku, znalejší zas, že blíž má k neznámu, neklidná duše – píseň vodotrysku, jež plníc prázdní mramorovou misku – tříští se do vzduchu a šumí v tmu. Odtok a přítok, dění věčně dělné, pěnící rozkoš, zmar a prolnutí, kypivost žízně nedohasitelné, běh bez dechu a vření bezúčelné, únik a výtrysk, proud a prahnutí! Než dovyzpívá hmotu-vražednici a dřív než vyproudí svou bolest-hru, zaniká potmě do neznáma znící neklidná duše – paprsk tryskající, jenž hasna plní misku z mramoru. 40

JARO VE FLANDRECH
Tvé jméno šumělo jak haluz v květu, když na mne dýchlo z bájí hrdinských. Lžou kytky na náměstí: jaro je tu, však do tváří nás vlhký šlehá sníh. Ne něhy slyším šept: spíš hatmatilku dvou kříženeckých jazyků a ras. Kde je můj národ buřičů a snílků? Jen kramáři tu kupčí zas a zas. Zde město – trh. Hle, měšťky, těžké měšci, a muži, pivem urputní. Toť lid, jenž katu smál se šaškovskými věštci a hlavu zved, když po hlavě byl bit –? 41 A je to on. Z nevzrušeného oka mu zírá šprým a bumbrlíčkův hlad. Teď skočí – neví, na kterého soka –, teď s vlastním bratrem zachce se mu rvát. Prst k nebi pozdvižen, jdou tencí popi a tlusté mnišky šustí svým frou-frou. Ba je to on: žert z pekel svých si tropí. Ba je to on, lid rajských flamendrů. Je smavé jaro na zimavém rynku a za zpěvu se prázdní Starý lev. – – Azalky kupte, bez a konvalinku, kde tekla krev! 42

ZLOMKY TRAGEDIE
Dějiny světa i lidstva mají vlastním, jediným a nejhlubším předmětem svár víry a nevíry. Goethe.
Pověz, duše...
Bloudě pouští, lidskou lebku našel Makarios, eremita svatý. Sklonil se a poklekl a vzal ji, do obou ji dlaní zbožně přijal, zadíval se v prázdné důlky očí, k čelu si ji přiložil a zvolal: „Pověz, duše! Pověz, lidská duše! Kdeže dlíš? Kde pobyt máš? Kde vzlétáš? Odpověz mi! Zaklínám tě! Promluv!“ Ovanuta jeho otázáním, vyplašena kouzlem jeho zraků, magií a steskem přilákána, vzlétla, letěla i přišuměla, 43 sedla duše na bezzubou čelist, zakvílela šeptmo: „V ohni věčném.“ „A co cítíš?“ otázal se stařec, „a co dumáš?“ naléhal a prosil, „mluv, co zříš tam?“ Odvětila: „Muka.“ Do třetice svatý muž ji zaklel: „Zda ti pomohu? Rci, jak tě spasit? Čím ti ulevím tvou velkou trýzeň?“ Zhasínající se ozval nářek: „Pomodli se. Pomodli se za mne! Nepomůžeš... Ale pomodli se!“ Zahleděl se k nebi anachoret, k modlitbě se otvírají ústa, modlitbou však ústa nezazněla; pohléd’ do důlků, jez prázdně civí; z hloubi prsou dere se mu vzlykot: „Běda člověku, že musí hřešit, běda člověku, že přišel na svět, běda světu, že byl tvůrcem stvořen!“ Mlčí ticho. Hlava proti hlavě, umrlec a světec holý zírá. Mlčí ret, jenž umdlel hrůzou ptaní. Mlčí lebka. Mlčí, mlčí poušť. 44 Přítmí
„Že hrad můj chce? Ať dobude ho sám!“ – „Toť poslední tvé slovo?“ – „Nevydám.“ – „Máš sílu na svém stát i před králem?“ – „I před ním.“ – „Troufáš si?“ – „Já řekl.“ – „Jděm!“ A vešli. Šero spalo. Mlčel stan. Vzduch cize dráždil, vůní prochvíván. Tmou, tajemně jež vála, nachová, tvář bíle svítila. Tvář králova. Tak přísně, na zlatém jak prestole, tich dumal vládce, ruku na stole, 45 a tyčil křižmem pomazanou skráň. Pán tvrze, chvěním schvácen, hleděl naň a vzdorů svých ni prosby neprones, něm zíral dál a na kolena kles. Ven vyvrávorav, němě podepsal, co podáno mu. Vtom: „Je mrtev král! až posud tajili to!“, křik se strh. Zrak vida potutelný, zpět se vrh a závěs rozhodiv, by den tam vnik, zřel: v křesle vzpřímen, seděl nebožtík; zřel: k stolu podpírán byl uměle, zřel vpadlý zor, zřel mrtvost na čele. I vzkřik: „Lstí přinutils mne, podepsat! Byl mrtev, před nímž klek jsem, majestát!“ „Já nenutil,“ jej smíchem zmrazil kněz; „tys dobrovolně podepsal. A věz: ne úskok; v přítmí je má moc: tak vlást, bys musil, živ, se před mrtvolou třást.“ 46 Pomsta
Kvas došuměl. „Nuž pojď, jsme usmířeni, ty, kněz až z Milána, my Saracéni,“ a důvěřivého ved v ložnici, kde kříž se skvěl a svíce hořící. „Spi v Bohu! Hleď, tvé víry symbol bílý.“ Vlach přistoup. On: „Šels v léčku, pošetilý, jenž v kříže znamení mou vraždíš zem. Jsi bezbranný. Teď zemřeš. Pod křížem!“ Spial ruce mnich: „Pán dal – Pán vzal – budbuď jméno...“ Však v modlení mu vpad: „Buď zatraceno! A tebou! Dám ti milost. Žij si, běž, když jména Kristova se odřekneš!“ Vzhléd, bez odvětu, k svému Spasiteli. Sok: „Odpřisáhnout! Klekni!“ kázal. „Ne-li, ty, jež jsem s tebou zajal, pobít dám. Máš na rtech život jich, či smrt. Vol sám!“ 47 Host v mukách objal kříž. Však: „Zmetku z pekla!“ – a po hrdle již ruka hrábla vzteklá, jež svírala ho, škrtila ho: „Kříž, já poroučím ti, sketo, zneuctíš. Když nepoplváš, mršť jím aspoň na zem. Však hodíš-li, já vlasu“ – a již rázem ho pustil z náruče – „ti nezkřivím; víc: přijmu křest; já bratrem budu tvým.“ Kněz těžce supěl; v očích smrt mu stála. Však onen zaklínal se: „Přisám Allah! Já slibuji: vrz kříž mi před nohy, a padna, zlíbám jej.“ Stál, ubohý, a strhaný se zrak mu krví zalil; zřel pěst zas, jejíž stisk ho rval a pálil, v sluch zněl mu bratří vzlyk, jak na mukách, mdlou rukou, zmámen, po kříži už sáh – – Vtom, ďáblovsky, vrah tvář svou zkřivil k smíchu, syk’ „Pse!“, strh’ krucifix, křik’ „Umřeš v hříchu!“ a Kristův kříž mu vpeřil do čela; pak, zadržuje krev, jež vyvřela, a nad mroucím, jenž oči v prázdno třeštil, „Slyš! Věčně budeš hořet,“ v sluch mu vřeštil, 48 „Slyš, pohane!“ naň sípal, „neslyšíš? Ne tělo jen: já vraždím duši. Slyš! Tvou rukou bouchá do žhavých teď dveří zášť proti bezvěrcům: hněv těch, kdo věří!“ A s trupu vstal a, soucit v hlase, děl: „I bez muk – ďaur! – byl do pekla by sjel.“ 49 Moderní legenda
V svých lejstrech ztracen, mudřec mudroval. Vtom zaklepáno; nevrle řek „Dál!“ a hlavu od svých značek nezvednuv, hlas příbuzného slyší; „prosím, mluv a posaď se,“ mu děl, „co přivádí tě?“ „Tak jsem se přišel podívat, mé dítě, co děláš, kterak se ti pořád žilo –“ „Co dělám? Pracuji. Hleď, končím dílo –“ „A jméno toho spisu?“ „Moudrost boží.“ „Aj,“ stařík ruku mozolnou mu vloží na prosvitavé prsty, „tedy přec? Tys neodpadl? Nejsi nevěrec? Buď požehnáno svaté jeho jméno! A co tam píšeš?“ „Vše mám rozvedeno“,rozvedeno,“ děl onen, „do důkazů logických, vše bez kazů. Co spolykal jsem knih – –“ 50 „To věřím rád.“ „Má prvá, vidíš, část je nadepsána: Duch a jeho vlast; pak vykládám, co učil Řek, co Ind, pak v problémů se nořím labyrint, dál, jak se život z buněk rozvíjí, pak čas; pak zákon kategorií; děj, který dříve mysteriem slul; vír okřídleně tvůrčích molekul – –“ A listoval a vykládal a ztich. A stařík s očí okuláry zdvih a chválil si ho: „Neznáš, co je lenost. Kolik v tom práce! A ta vymyšlenost! Tys doktor. Moudrý jsi. Jak Aron sám. A přec jen, synovče můj, dotaz mám: Zda vzpomínáš si na mladá svá léta? A kde zbyl On? Kde zůstal tvůrce světa?“ A mudrc mlčel: paže rozepial, kles hlavou na stůl a jak dítě štkal. 51

POSEDLÍ KRÁSOU...
Bědné století válek! Prsty hrabivců slepých! Soumračně chraplavý hlas, jímž prolamuje se ráno! A prostřed zmírání věku my nervy a mozek, my přepych, naslouchat najatí kdys, jak tlení je kadencováno! Do rziva sžehnuta pole. Bez jezdců koně se pasou. Rozbřesku studená křídla třesou se po nebi slepém. Bitva se přehnala; dýšem? Zde ležíme, posedlí krásou, krve své odplývající rytmickým zmámeni tepem. 52

Z EVROPSKÝCH ŽALMŮ
Tak dlouho do cizích jsem chodil škol a poselství z nich nosil ušlechtilá. Teď čas je víru mít jak apoštol. Být jedním z těch, jimž doba spílá.
První
Když nám ve vřavě dáno žít, kéž je plodný náš nepokoj; když jsi nám určil cíl a štít, dej nám bojovat dobrý boj; když je tisíce trpících, v hoře nám vtiskni své hrdosti znak; když jsi nám do tváře vehnal smích, vlož naše slovo v své myšlenky prak; dej nám bojovat dobrý boj, nešetři nás, ale vyveď z tmy; krví, kterou nám béřeš, hoj toho, kdo strádá hloub než my; 53 mávej námi jak pochodní svou, ty, kterýs žertvami nepohrd, dej, ať nám očistným ohněm vrou v horečce život a ve cti smrt! 54 Druhý
„Již slepec prohléd! Mluví dnes i němí! Jen ty se s námi nerozraduješ? Je pýcha zas být mužem na té zemi. Kov prsou tvrdě zvoní. Zpívej též! Chcem hymnus opojení, paian vzdoru, ne vetchý žaltář lidstvím ospalý...“ Jdu za svou sudbou. Padám do prostoru, jak by mne hvězdy přitahovaly. Chci zůstat věrný. Tomu nejtěžšímu, co na mne vloženo, se nevymknu. Mluv hlaholem, když zdá se ti, že dřímu, mně dovol však být tišší. Do mých snů se plíží úděs, jenž mne s lůžka žene.žene, a přízrakem se vrací noc co noc. Já vidím oči z důlků vypálené. Já slyším vzlyk a nesmím na pomoc. Ten táhlý průvod oslepených dětí mi v pruzích mozek ovíjí, jak dým. Snad, než se zřítím, budu zabíjeti. Však zpívat o tom, zpívat neumím. 55 Třetí
Nám, vyšlým v poledne, je půlnoc blízka. Zmlk lidský hlas. Šum netopýrů píská. Cár kalných mračen šlehá po měsíci. Krvavým křtem se šlechtí plebejčíci. Pod lunou šustí křídla smrtihlavů. Kdo do staletí zřel, jde na popravu, a komu čelo myšlenkami víří, je poplván a stojí na pranýři. „Je sladko snít“ – A snílek už si dříme. „Jsme odlišní – – Též my se zkrvavíme!“ Mír nastal můr. A hrobařů. A hyen. Je mrtvo vše. Je v spánku vše. A bdí jen těch hrstka, kdož se v zaprodanou chvíli duchovým erbům nezpronevěřili. 56 Čtvrtý
Přijd, svatý duše tvořivý, je mdlobou nakažený čas; mhu zvedni se spánků, kde tkví, a horsky nám dej dýchat zas! Leť s výšin, zaduj do hloubek a vybij rmut a zbičuj kal: je mělké podvodnosti věk a rád by závratným se zval. Šum, okřídlený, pod sluncem, ať aspoň tušíme tvůj stín! Kde slovo zralých slyšet chcem, tam skuhrá pokřik pahrdin; 57 jen maska v oči tomu zří, kdo lidským srdcím věřit chce; my, kdož si lhali příměří, hloub než kdy dřív jsme ve válce, víc než kdy dřív nás bolí tma, hůř než kdy dříve výsměch pout – I výš i hloub teď křídloma rač zamávat a plout a plout, dej úderem svých perutí těm dusným pudům světlo dne, vlej v tupý trup, jenž nehnut spí, svou chrabrost vůle svobodné! A s oblohy se zvedej zpěv jak valících se větrů hlas a blesku znamení se zjev jak jazyk na komkoli z nás, kdo dýšem, věrozvěsti tví, mhám navzdor v polohrobě tom. Přijď, svatý duše tvořivý, a víru vrať a krunýř zlom! 58

ÚSMĚV HOR
Dubí, smrčí a klenčí se střídá v nábožně blaženém tichu, po cestách škádlivě leskne se slída, zrcadlo vzdušného smíchu. Ostružím voňavé stezky se vinou, mýtina kapradím kypí, bystřice letí a pod hladinou pstruzi, výsměšné šípy. Úvoz, vývrat a skála se střídá, tvrdá je lopota zdejší; na trati, pod lomem, zubí se bída, ten úsměch nejhorštější. 59

DŮM
Žerď, na níž k zítřku duje vlajka, zřím, když za sluncem se dívám při západu, a v tichou jizbu-li se navracím, jdou moje okna do mrtvého sadu; prsť hřbitova je s půdou smíchána, když pro živoucí příbytek se staví, a v srdcích hořknout musí nirvana, tím jásavěj by rozkvet symbol slávy. A nahoře-li stojím, tragikou jsem províván i města toho krásou, zřím velký den... zřím chmurnost velikou, jež s ohni v mračnech šlehá nad terasou; květ hrobu v základech – blesk z povětří – tak dýcháme, chuť zmaru na jazyce, svým jdeme dnem, jenž rve a nešetří, a prostřed smrti stokrát žijem více. 60

MĚSTO
Sen, opar večera, mi visí na sítnici a je to skutečnost, v níž nejsem cizincem, věž sladké jméno má a jako milující, jenž z dálek přišel zpět, se vítám s klášternicí a klekám před ženstvím a líbám roucha lem. Šum ústí do zahrad a světlou mateřštinou, v níž jaro umdlévá, se rozhoupává zvon; jsou zlatá oblaka, jež za hranice plynou, znám metropolí víc a nechci žádnou jinou, to v tělo stoupám tvé, když vyjdu na balkon. Je hlasů rozseto, je vůně po nábřeží rok z roku milostněj a včera míň než dnes; vzduch, věčný erotik, hrst květů v rukou, běží a nedozpíván zpěv se line se sta věží, tak lásky nedopit jak o půlnoci jez. 61

NÁVRAT
Je blízko noc. Však dojdem za dne. Klekání zvoní z vesnice. Les v medu střemch a hlohem sládne. Zde pod tou oblohou se mládne. Sváteční mír. Jsou letnice. Krůpěj se blyští na zeleni, která už tmou je protkána. Tichounce jdem jak na modlení. Ne našemu: však pokolení, jež po nás přijde, hosanna! Jdu potmě a jsou přec jen spiaty mé kroky s tvými v jasný kruh. Ve vůních mařinky a máty mladě nás vede světlý, svatý, mateřské půdy strážný duch. 62

A STROMY ŠUMÍ...
Plod bobtná ve větvích a zírej výš: jdeš do kopce jak pod živoucí branou; zní ptáka hlas a ty mu rozumíš a stromy šumí píseň milovanou. Slyš, v strmé hloubce, housle Dunaje; svah voní révou, modrají se chlumy, též nad nížinou cos jak struna je, to letec brázdí vzduch a stromy šumí. Květ slunečnice o svém slunci sní i o větru, tom svůdci bystronohém, terč zlata v mraku ztrácí se a tmí, je k večeru a stromy šumí sbohem. 63

ZÁŘÍ
Dej mi svůj mír, dej zapomnění! Ve vrbách vír tak proradný není, jako ta kola jsou na vodách snu a hlasy zdola, tam v bezednu. – – – – – Jen do hloubek zřít a bez zapomnění! Chci jas a ne klid, jde k podjeseni. Znám viny a víry, znám podzimu dech, je čist a je čirý i v propastech. 64

BÁSNÍCI
Zabloudit – a nepotřísní duši bláto, kudy jdem; nad svou cestou plakat písní, plakat písní nad svým snem; padat v půlnoc, nedopadnout, k světlu vlát, už navždycky, smutkem zrát a léty mládnout, léty mládnout magicky; životem mít rozžízněny rty, že život nestačí, vonět k vínu, vábit ženy, vábit ženy nejsladší; 65 nést jak na perutech setbu, mečem znít jak andělé, myšlenek svých bílou kletbu, bílou kletbu na čele; a když duch se v slovo promít, jež jak v slunci krystal žhne, na horách se bleskem zlomit, bleskem zlomit polou dne; zasvištět jak šíp v ten chmurný, mrazně prázdný věčna vír, ale vnímat ještě z urny, ještě z urny hudbu lyr! 66

SMRT ZPÍVÁ
Ten z dálky svist, jenž nově ranit zná, se zabod v srdce nezahojené. Smrt, víříc listím, jeseň větrná, z nás na nikoho nezapomene, smrt zpívá v lesích nad zrcadlem vod, jde táhlý šum, jenž nezaburácí, a srdce, v něž jen hloub se vssává hrot, zní božstvím strun, než dovykrvácí. 67 OBSAH
[69] PÍSEŇ9 U SPLAVU10 KDYŽ NEŠLO JARO12 DO DNŮ NEPOHODY13 MELODIE14 DĚTSKÁ15 DOMŮ16 V PŘÍRODĚ18 KRAJINA19 HISTORIK20 NA POBŘEŽÍ21 SETKÁNÍ22 ZÁTIŠÍ23 SLUCH A ZRAK24 KÁMEN MLUVÍ25 CHVILKY A VĚČNOST26 V ZÁTOCE27 STAROZÁKONÍKŮM29 NA ZŘÍCENINÁCH30 POHŘEBIŠTĚ32 DAIMÓN34 LOUČENÍ S JIHEM35 LOUČENÍ DOMA36 STROM37 PÍSEŇ38 V SNĚHU39 PAMÁTCE BÁSNÍKOVĚ40 JARO VE FLANDRECH41 ZLOMKY TRAGEDIE43 Pověz, duše...43 Přítmí45 Pomsta47 Moderní legenda50 POSEDLÍ KRÁSOU...52 Z EVROPSKÝCH ŽALMŮ53 První53 Druhý55 Třetí56 Čtvrtý57 ÚSMĚV HOR59 DŮM60 MĚSTO61 NÁVRAT62 A STROMY ŠUMÍ...63 ZÁŘÍ64 BÁSNÍCI65 SMRT ZPÍVÁ67
[70] POLEDNE Napsal Otokar Fischer Graficky upravil Eduard Milén Vytiskla Akc. mor. knihtiskárna Polygrafie v Brně pro firmu Fr. Borový v Praze 1934
E: jf; 2005 [71]