ZLOMKY TRAGEDIE
Dějiny světa i lidstva mají
vlastním, jediným a nejhlubším
předmětem svár víry a nevíry.
Goethe.
Pověz, duše...
Bloudě pouští, lidskou lebku našel
Makarios, eremita svatý.
Sklonil se a poklekl a vzal ji,
do obou ji dlaní zbožně přijal,
zadíval se v prázdné důlky očí,
k čelu si ji přiložil a zvolal:
„Pověz, duše! Pověz, lidská duše!
Kdeže dlíš? Kde pobyt máš? Kde vzlétáš?
Odpověz mi! Zaklínám tě! Promluv!“
Ovanuta jeho otázáním,
vyplašena kouzlem jeho zraků,
magií a steskem přilákána,
vzlétla, letěla i přišuměla,
43
sedla duše na bezzubou čelist,
zakvílela šeptmo: „V ohni věčném.“
„A co cítíš?“ otázal se stařec,
„a co dumáš?“ naléhal a prosil,
„mluv, co zříš tam?“ Odvětila: „Muka.“
Do třetice svatý muž ji zaklel:
„Zda ti pomohu? Rci, jak tě spasit?
Čím ti ulevím tvou velkou trýzeň?“
Zhasínající se ozval nářek:
„Pomodli se. Pomodli se za mne!
Nepomůžeš... Ale pomodli se!“
Zahleděl se k nebi anachoret,
k modlitbě se otvírají ústa,
modlitbou však ústa nezazněla;
pohléd’ do důlků, jez prázdně civí;
z hloubi prsou dere se mu vzlykot:
„Běda člověku, že musí hřešit,
běda člověku, že přišel na svět,
běda světu, že byl tvůrcem stvořen!“
Mlčí ticho. Hlava proti hlavě,
umrlec a světec holý zírá.
Mlčí ret, jenž umdlel hrůzou ptaní.
Mlčí lebka. Mlčí, mlčí poušť.
44
Přítmí
„Že hrad můj chce? Ať dobude ho sám!“
– „Toť poslední tvé slovo?“ – „Nevydám.“
– „Máš sílu na svém stát i před králem?“
– „I před ním.“ – „Troufáš si?“ – „Já řekl.“ – „Jděm!“
A vešli. Šero spalo. Mlčel stan.
Vzduch cize dráždil, vůní prochvíván.
Tmou, tajemně jež vála, nachová,
tvář bíle svítila. Tvář králova.
Tak přísně, na zlatém jak prestole,
tich dumal vládce, ruku na stole,
45
a tyčil křižmem pomazanou skráň.
Pán tvrze, chvěním schvácen, hleděl naň
a vzdorů svých ni prosby neprones,
něm zíral dál a na kolena kles.
Ven vyvrávorav, němě podepsal,
co podáno mu. Vtom: „Je mrtev král!
až posud tajili to!“, křik se strh.
Zrak vida potutelný, zpět se vrh
a závěs rozhodiv, by den tam vnik,
zřel: v křesle vzpřímen, seděl nebožtík;
zřel: k stolu podpírán byl uměle,
zřel vpadlý zor, zřel mrtvost na čele.
I vzkřik: „Lstí přinutils mne, podepsat!
Byl mrtev, před nímž klek jsem, majestát!“
„Já nenutil,“ jej smíchem zmrazil kněz;
„tys dobrovolně podepsal. A věz:
ne úskok; v přítmí je má moc: tak vlást,
bys musil, živ, se před mrtvolou třást.“
46
Pomsta
Kvas došuměl. „Nuž pojď, jsme usmířeni,
ty, kněz až z Milána, my Saracéni,“
a důvěřivého ved v ložnici,
kde kříž se skvěl a svíce hořící.
„Spi v Bohu! Hleď, tvé víry symbol bílý.“
Vlach přistoup. On: „Šels v léčku, pošetilý,
jenž v kříže znamení mou vraždíš zem.
Jsi bezbranný. Teď zemřeš. Pod křížem!“
Spial ruce mnich: „Pán dal – Pán vzal – budbuď jméno...“
Však v modlení mu vpad: „Buď zatraceno!
A tebou! Dám ti milost. Žij si, běž,
když jména Kristova se odřekneš!“
Vzhléd, bez odvětu, k svému Spasiteli.
Sok: „Odpřisáhnout! Klekni!“ kázal. „Ne-li,
ty, jež jsem s tebou zajal, pobít dám.
Máš na rtech život jich, či smrt. Vol sám!“
47
Host v mukách objal kříž. Však: „Zmetku z pekla!“ –
a po hrdle již ruka hrábla vzteklá,
jež svírala ho, škrtila ho: „Kříž,
já poroučím ti, sketo, zneuctíš.
Když nepoplváš, mršť jím aspoň na zem.
Však hodíš-li, já vlasu“ – a již rázem
ho pustil z náruče – „ti nezkřivím;
víc: přijmu křest; já bratrem budu tvým.“
Kněz těžce supěl; v očích smrt mu stála.
Však onen zaklínal se: „Přisám Allah!
Já slibuji: vrz kříž mi před nohy,
a padna, zlíbám jej.“
Stál, ubohý,
a strhaný se zrak mu krví zalil;
zřel pěst zas, jejíž stisk ho rval a pálil,
v sluch zněl mu bratří vzlyk, jak na mukách,
mdlou rukou, zmámen, po kříži už sáh – –
Vtom, ďáblovsky, vrah tvář svou zkřivil k smíchu,
syk’ „Pse!“, strh’ krucifix, křik’ „Umřeš v hříchu!“
a Kristův kříž mu vpeřil do čela;
pak, zadržuje krev, jež vyvřela,
a nad mroucím, jenž oči v prázdno třeštil,
„Slyš! Věčně budeš hořet,“ v sluch mu vřeštil,
48
„Slyš, pohane!“ naň sípal, „neslyšíš?
Ne tělo jen: já vraždím duši. Slyš!
Tvou rukou bouchá do žhavých teď dveří
zášť proti bezvěrcům: hněv těch, kdo věří!“
A s trupu vstal a, soucit v hlase, děl:
„I bez muk – ďaur! – byl do pekla by sjel.“
49
Moderní legenda
V svých lejstrech ztracen, mudřec mudroval.
Vtom zaklepáno; nevrle řek „Dál!“
a hlavu od svých značek nezvednuv,
hlas příbuzného slyší; „prosím, mluv
a posaď se,“ mu děl, „co přivádí tě?“
„Tak jsem se přišel podívat, mé dítě,
co děláš, kterak se ti pořád žilo –“
„Co dělám? Pracuji. Hleď, končím dílo –“
„A jméno toho spisu?“ „Moudrost boží.“
„Aj,“ stařík ruku mozolnou mu vloží
na prosvitavé prsty, „tedy přec?
Tys neodpadl? Nejsi nevěrec?
Buď požehnáno svaté jeho jméno!
A co tam píšeš?“ „Vše mám rozvedeno“,rozvedeno,“
děl onen, „do důkazů logických,
vše bez kazů. Co spolykal jsem knih – –“
50
„To věřím rád.“ „Má prvá, vidíš, část
je nadepsána: Duch a jeho vlast;
pak vykládám, co učil Řek, co Ind,
pak v problémů se nořím labyrint,
dál, jak se život z buněk rozvíjí,
pak čas; pak zákon kategorií;
děj, který dříve mysteriem slul;
vír okřídleně tvůrčích molekul – –“
A listoval a vykládal a ztich.
A stařík s očí okuláry zdvih
a chválil si ho: „Neznáš, co je lenost.
Kolik v tom práce! A ta vymyšlenost!
Tys doktor. Moudrý jsi. Jak Aron sám.
A přec jen, synovče můj, dotaz mám:
Zda vzpomínáš si na mladá svá léta?
A kde zbyl On? Kde zůstal tvůrce světa?“
A mudrc mlčel: paže rozepial,
kles hlavou na stůl a jak dítě štkal.
51