Z EVROPSKÝCH ŽALMŮ
Tak dlouho do cizích jsem chodil škol
a poselství z nich nosil ušlechtilá.
Teď čas je víru mít jak apoštol.
Být jedním z těch, jimž doba spílá.
První
Když nám ve vřavě dáno žít,
kéž je plodný náš nepokoj;
když jsi nám určil cíl a štít,
dej nám bojovat dobrý boj;
když je tisíce trpících,
v hoře nám vtiskni své hrdosti znak;
když jsi nám do tváře vehnal smích,
vlož naše slovo v své myšlenky prak;
dej nám bojovat dobrý boj,
nešetři nás, ale vyveď z tmy;
krví, kterou nám béřeš, hoj
toho, kdo strádá hloub než my;
53
mávej námi jak pochodní svou,
ty, kterýs žertvami nepohrd,
dej, ať nám očistným ohněm vrou
v horečce život a ve cti smrt!
54
Druhý
„Již slepec prohléd! Mluví dnes i němí!
Jen ty se s námi nerozraduješ?
Je pýcha zas být mužem na té zemi.
Kov prsou tvrdě zvoní. Zpívej též!
Chcem hymnus opojení, paian vzdoru,
ne vetchý žaltář lidstvím ospalý...“
Jdu za svou sudbou. Padám do prostoru,
jak by mne hvězdy přitahovaly.
Chci zůstat věrný. Tomu nejtěžšímu,
co na mne vloženo, se nevymknu.
Mluv hlaholem, když zdá se ti, že dřímu,
mně dovol však být tišší. Do mých snů
se plíží úděs, jenž mne s lůžka žene.žene,
a přízrakem se vrací noc co noc.
Já vidím oči z důlků vypálené.
Já slyším vzlyk a nesmím na pomoc.
Ten táhlý průvod oslepených dětí
mi v pruzích mozek ovíjí, jak dým.
Snad, než se zřítím, budu zabíjeti.
Však zpívat o tom, zpívat neumím.
55
Třetí
Nám, vyšlým v poledne, je půlnoc blízka.
Zmlk lidský hlas. Šum netopýrů píská.
Cár kalných mračen šlehá po měsíci.
Krvavým křtem se šlechtí plebejčíci.
Pod lunou šustí křídla smrtihlavů.
Kdo do staletí zřel, jde na popravu,
a komu čelo myšlenkami víří,
je poplván a stojí na pranýři.
„Je sladko snít“ – A snílek už si dříme.
„Jsme odlišní – – Též my se zkrvavíme!“
Mír nastal můr. A hrobařů. A hyen.
Je mrtvo vše. Je v spánku vše. A bdí jen
těch hrstka, kdož se v zaprodanou chvíli
duchovým erbům nezpronevěřili.
56
Čtvrtý
Přijd, svatý duše tvořivý,
je mdlobou nakažený čas;
mhu zvedni se spánků, kde tkví,
a horsky nám dej dýchat zas!
Leť s výšin, zaduj do hloubek
a vybij rmut a zbičuj kal:
je mělké podvodnosti věk
a rád by závratným se zval.
Šum, okřídlený, pod sluncem,
ať aspoň tušíme tvůj stín!
Kde slovo zralých slyšet chcem,
tam skuhrá pokřik pahrdin;
57
jen maska v oči tomu zří,
kdo lidským srdcím věřit chce;
my, kdož si lhali příměří,
hloub než kdy dřív jsme ve válce,
víc než kdy dřív nás bolí tma,
hůř než kdy dříve výsměch pout –
I výš i hloub teď křídloma
rač zamávat a plout a plout,
dej úderem svých perutí
těm dusným pudům světlo dne,
vlej v tupý trup, jenž nehnut spí,
svou chrabrost vůle svobodné!
A s oblohy se zvedej zpěv
jak valících se větrů hlas
a blesku znamení se zjev
jak jazyk na komkoli z nás,
kdo dýšem, věrozvěsti tví,
mhám navzdor v polohrobě tom.
Přijď, svatý duše tvořivý,
a víru vrať a krunýř zlom!
58