Paestum
Kdybyste mohli zřít, jak se, podoben Héfaistu, belhám,
však byste vypukli ve smích, vy černí a s klasickým nosem,
a což teprve vy, vy rusé, jimž zvláštní buď chvála,
obživlý národe Řeků, ty, před nímž i zmožená noha
málem se pozvedá k tanci, by v taktu stoupala sborem.
Souladný míre sloupů, jež stavěla divoká vášeň!
Co je podsvětí, znám; ale rytmem a vůlí je zvládnout!
Nestvůrné bušení kladiv já slyšel a viděl jsem dýmat
ohnivý vrch, jenž nebyl jen pro zrak div, ale nitru
děsivý přízrak. Teď kráčím, ba kroužím – jen smějte se, smějte –
prvně po stupních Dórů. Zde ještěrku vyplaší mrštnou
32
krok, ale sameček hned k ní přirejdí, přilákán teplem,
tam, kde se k porfyru přilíp hlemýžď. Vran stohlavé hejno
krákorá k moři, ne k moři, to tekuté spíš je stříbro,
svítící na horizontu a vábící dál.
Padá večer.
Souzvuk chrámů drásá, a zrádné zlozvuky duše
novým, horším smíchem chtí zpřetrhat akordy nebes.
Už jen pozvedám pohár; v něm víno, jak rodil je Vesuv,
svítí krvavě černé. Vám úlitbu, podzemské síly;
třpytivou krůpěj vám, hlavy přátel i přítelkyň doma!
33