ROK
FR. BOROVÝ – PRAHA – 1935
[3]
PAMÁTCE
KARLA HUGA HILARA
A OTAKARA OSTRČILA
[5]
Smrt zpívá
Ten z dálky svist, jenž nově ranit zná,
se zabod v srdce nezahojené.
Smrt, víříc listím, jeseň větrná,
z nás na nikoho nezapomene,
smrt zpívá v lesích nad zrcadlem vod,
jde táhlý šum, jenž nezaburácí,
a srdce, v něž jen hloub se vssává hrot,
zní božstvím strun, než dovykrvácí.
(Z Poledne)
[7]
Před metelicí
Jako člověk, jenž se loučí,
je ta pozdní krása dnů,
jako nadskutečný přelud
v řinoucím se zlatě zhmotněn
stojí strom a padá list.
Bude se nám brzo stýskat –
nám, jimž pro hltavost chvil
neznámo je vzpomínání –
po té lidsky prosté hloubce,
jíž jsme nedovedli žít.
Ševel barev pod nohama,
tmavou astru na prsou,
štíhle jda svým loubím vína,
svítí den a lampu zháší
jako člověk, jenž jde spat.
9
Obrozování
Prosakována bolestmi,
minuta mokvá za minutou,
svítilna plujíc řekou tmy
má tupost mučitelsky žlutou,
čas teče přes nemocný dům,
jenž v utopenců loď se mění,
a tvrdé evangelium
rodí se na dně pokoření.
Připlouvá slunce do okna;
a promlouvá, jak v srdce sálá,
že strázeň byla obrodná,
jež do boku se zaklovala;
zář, prodravši se z mlhovin,
teď do trupu jak perlík buší,
chce utrpení překout v čin
a stvořit z trpné zbrojnou duši.
10
A tělo, dlouhé nehybné,
bodavým třpytem s lože hnáno,
zří slávu zítřejšího dne,
zří branou noci mladé ráno,
jež ráně nabídnout smí lék,
až tma se ztratí v světla řeku.
A den je rok a rok je věk
a z ran jen přerod věky věků.
11
Radostná závěť
Nadpis
Žít, jako by to poslední byl rok!
Hned pod okny je hřbitov zasněžený;
vždy sám se vracím, ale v náruč slok
tím žhavěj svírám slunce, modř i ženy.
V den, od stolu až budu odvolán,
číš rozkoše tam zbude, nedopita,
a bílý list, kde pouze nadpis psán
je o cestě i práci... Nedosyta.
Snít ve verších až po nejzazší dech
a za bdění se hroužit v pilování!
Kdož uctít mne kdy chcete po mých dnech,
mnou ctěte svět, svět k nedomilování!
12
Kritik
Být rozprouděn jak řeka;
a klenout přes sebe most.
Být v prorvách doma i v horstvech;
a všude se tvářit jak host.
V poznatků sluje se vrývat;
a nemít na žádném dost.
A jedno jediné neznat:
blaseovanost.
13
Vroucně
Blahoslavena matčina meta:
„Chci tě vychovat v občana světa.“
Zvláštní však chvála buď otcově větě:
„Vychovej... Ale až po šestém létě!“
Mé chůvy mi zpívaly o mácích v žitu.
Pak dostal jsem klíče k nejednomu z bytů,
jejichž počet je velký velice.
Ale vlast mám jednu, vlast Kytice.
14
Překladatel
O. Pickovi.
Ne, já teskliv nejsem už a zasněn,
že mi dáno, sen, jenž jiným zbásněn,
do rytmu mých vlastních vlévat slov.
Násilník, chci cizí uchvacovat,
zvoním sám, nechť mořem zvuků provát,
ve mně též – byť tekutý – je kov!
Melodii pěju, jíž se dusím,
velkých hlásám velikost, že musím,
v tónech, jež se do mých vsákly cev.
Křísím zas, co v dálkách žilo kdysi,
posedlý svým nálezem, jak missí,
tvůrce ne – a přec jen: živlů zpěv!
15
Tvrdě v půdu nevrost jsem; spíš věji –
jako sněhy, než se k plodům schvějí –
jako vítr s echem na horách –
jako van, jenž přes hladinu vane,
do své země nejvíc milované
ze zámoří rozdout vonný prach.
16
Jízdou
Než si Atlantis pro tebe přijde,
než tě potopy pohltí tůň,
než se v polypy změní tví lidé,
ještě chvíli se, Evropo, sluň!
Ve zlatě koupej své trosky a sloupy,
soupeřská božstva, jež nevládnou nám,
své hroby a hry a svou lásku, jež loupí,
schodiště zbožných a svítící chrám,
sousoší mostů a v cypřiších vily,
šumění vody a kytici kors,
milenců pocel, jenž v polednách šílí,
třeštění vozků i něhu tors,
park, v nějž se utekli kletí a svatí,
mramornou lázeň i zrcadlo zrad;
starý ty světe, my s tebou jsme spiati,
starý ty hříchu, jak nemít tě rád!
17
Klíč ke kráse
Ach, k tělu přivázán,
jež zajatcem mě činí,
nenosím zpupně skráň
jak jiní;
mně krví ozářen
je stín, jenž s lunou pluje,
a všechna velkost jen
skrz trýzeň přistupuje;
má ústa vpíjejí
slast v mukách filtrovanou
a tím jen lačněji
se skláním nad fontánou,
jež slibem návratu
mdlou skráň mi poznamená.
Vždyť všechna sláva tu
je zkázou ozlacena.
18
Urbs
Vše nadlidštější, než v představách bylo.
Obludné plochy jak gigantů dílo.
Kopule. Oblouk. Vzmach obelisků.
A na křižovatkách voda v trysku.
Předvěký triumf. Architravy.
A prostá ohnice v zeleni trávy.
Spěch pyšný – a slepý – a bez ohledu.
Ale údy prorostlé tkáněmi dědů:
pod těžkou bání akvedukt štíhlý;
v sousedství betonu vyrudlé cihly.
Pod zemí mnich, jenž marně se postí.
Nad zemí rozlet. Do velkosti.
19
Bouří se Afer. Hrozí Sarmat.
Víření bubnů. Nástup armád.
S nevalnou představou o člověku
vykopat přístav; v něm předobraz věků!
K tomu, co nové, zlou nedůvěru.
Obrodit tu, jež zapadla, éru!
Zítřek-li zdá se být bez východu,
svázat svou slabost s kořeny rodu;
zoufale, s rachotem, plout: ještě jednou!
za starou metou ať kotvy se zvednou!
A do vytí času, jenž vlny přes kormu hází:
„K imperiu!“ Nebo do společné zkázy.
20
V přeletu
Polo v snách a v skutečnosti polo
uviděl jsem prostřed musea
basrelief, jak nymfy ve své kolo
perutného vábí Persea.
Nezachytitelně héros letí,
s drakem střetnout se a s atlety.
Polo milenky a polo děti
nadarmo mu kynou v ústrety,
nadarmo se k tanci zvedá noha,
marně rty se nabízejí rtům.
V přeletu jen oko poloboha
otáčí se k božským kolenům,
a je tolik úchvatu a blesků,
tolik je v něm touhy milovat,
tolik odříkání, tolik stesku,
že ten pohled nenechá mě spát.
21
...a potom umřít
Stokrát opěvováno,
mnou posud ne,
nad mořem ráno,
azurné!
Verš se krátí,
jak se dlouží můj dech –
Jen milovati,
a z hloubky, mě nech!
Mřít by se chtělo
v nádechu par –
Miluji, tělo,
tvůj svatý tvar
a v studené líci
horoucí rys.
Ó milující,
má hladino, tys,
22
tys, která hladíš
i zraňuješ
a dáváš, jak svádíš,
úkoj též.
Chladím bolavou hlavu,
ale srdce, ten štváč,
chrlí svou lávu,
a v očích je pláč.
23
V síni hrdin
Hodiny bych prodlel nad vámi,
padlí válečníci neznámí.
Gigant, Peršan, Amazonky, Gall,
každý čestně boj svůj bojoval.
Ten zde dokonav, ten zmírající,
každý má cos posvátného v líci.
Každý, ještě zhasínaje, rek,
v bohatýrský zhutněn posunek – –
Nový věk – a nová mrtvých gesta.
K čemu jedinec, kde ztrnou města?
Úděl ulic, dlouho neznámý,
úděs Pompejí je před námi.
24
Domovské právo
Kolébko moje, moře středozemní!
S třepení mraků modře visí stín.
Tvá oliva než violami ztemní,
chtěl bych se vyznat, ztracený tvůj syn,
jak duše má, ta vnitrozemská, prahne
pít obrodu z tvých prosluněných vod.
Na západ, k Maurům, vzpomínky to táhne
a vůně větrů vanou na východ,
mám před očima záliv pod kráterem,
mám na jazyku předchuť Hellady –
Jsme doma tu, nechť kamkoli se berem,
ta země chví se, jak se chvěla vždy,
toť naše půda, věčně v nebezpečí,
že pod ní vyvře jícen hořící.
Ne středohor jen syn: má vlast je větší,
má kolébko, mé moře tvořící!
25
Dvojzvuky
Mezi dvěma moři
Burácí mi den, kde nyjí Musy.
Dvojletmo tak nad rozvodím vanu.
Při studánce víly Arethusy
opájí mě rozjezd hydroplánů.
26
V normanském chrámě
Stráže a pastýři o Velkém pátku
zhrouceně šeptají o jehňátku.
Díkůvzdání a tichý vzlyk
nese se k zlatu mosaik.
Kadidla dýmem nedej se mýlit!
Kolikrát z pochvy nůž k pomstě tu vylít!
Nejsou to krotcí pastevci ovcí.
Zuřivci. Dravci. Guiskardovci!
Řehtačky rachotí. Umlká zpěv.
Zde ne jen tekla, zde pila se krev.
Voják se modlí, jak se před knězem sklání,
za její zítřejší prolévání.
27
U svatého Jana
Jsou svátky zběsilých nešporů.
Tento zvon k nim znamení dal.
Už konec je vražd i rozporů,
teď na chvíli hrají svornou hru
Říman a Gall.
Co znamená ve světě proč?
Co láska, co mír a co plán?
Kolo dějin, toť kolotoč,
jenž odshora dolů a se všech stran
je krví postříkán.
28
Dvojí pozdrav
Jak ty oči jsou chytré a srdce jak tlukou,
kde sekyra s pruty zdobí kabát i dům!
Oprávněná pýcha zdvižených rukou:
civis Romanus sum!
Jak si kráčí občan, kde třpytí se třídy,
na svou doktrinu hrd a jak sebou je jist!
Ale v uličkách vedle výstava bídy!
a ty zdvižené ruce: chci jíst!
29
Očistec
Siracusa.
Idyla medu a pekelná hrůza.
Tam, kde po stu a po tisíci
padali zajatci-robotníci,
do zprahle kamenných lomů
nasázeli teď omamně dýšících stromů.
Tak je podsvětí porajštěno,
tak z otrocké jámy vonný je klín.
Mají pro to děsivé jméno:
lom Venušin.
30
Dík a touha
Otřesy rozechvěn všemi,
co z hlubin je, velebím všecko.
Ale to nejkrásnější na italské zemi
je Řecko.
31
Paestum
Kdybyste mohli zřít, jak se, podoben Héfaistu, belhám,
však byste vypukli ve smích, vy černí a s klasickým nosem,
a což teprve vy, vy rusé, jimž zvláštní buď chvála,
obživlý národe Řeků, ty, před nímž i zmožená noha
málem se pozvedá k tanci, by v taktu stoupala sborem.
Souladný míre sloupů, jež stavěla divoká vášeň!
Co je podsvětí, znám; ale rytmem a vůlí je zvládnout!
Nestvůrné bušení kladiv já slyšel a viděl jsem dýmat
ohnivý vrch, jenž nebyl jen pro zrak div, ale nitru
děsivý přízrak. Teď kráčím, ba kroužím – jen smějte se, smějte –
prvně po stupních Dórů. Zde ještěrku vyplaší mrštnou
32
krok, ale sameček hned k ní přirejdí, přilákán teplem,
tam, kde se k porfyru přilíp hlemýžď. Vran stohlavé hejno
krákorá k moři, ne k moři, to tekuté spíš je stříbro,
svítící na horizontu a vábící dál.
Padá večer.
Souzvuk chrámů drásá, a zrádné zlozvuky duše
novým, horším smíchem chtí zpřetrhat akordy nebes.
Už jen pozvedám pohár; v něm víno, jak rodil je Vesuv,
svítí krvavě černé. Vám úlitbu, podzemské síly;
třpytivou krůpěj vám, hlavy přátel i přítelkyň doma!
33
Vyznání
Na sopku hledím a hluboko ve mně
tkví obraz vyhaslých hor,
na tebe myslím, má milostná země,
jejíž pocel se vssál do mých pór.
Přes moře vzpomínku vroucí si nesu,
líbezná slova jsou v ní,
a vábení vod a ševel tvých lesů
zastaveníčkem zní.
Dobré jitro mi na dálku dává
lichotně hravý tvůj hmat,
v zahradách máje ty pod bezem smavá,
ty svůdná, kterou mám rád.
34
Píseň
Nemohu spát a sladký
po vodách třese se chlad.
Čím, až přijedu zpátky,
budu se radovat?
Studené moře se tříští
pod lunou na skalinách.
Nechce znát okamžik příští,
čím předešlý rozstřik se v prach.
K příboji dráha se sklání,
na západ obzor se stře.
Rozváta budou má přání
přes hrob a přes moře.
Jak bychom pluli; a nebe
svítí nám za maják;
větrem, jenž severně zebe,
fičí můj půlnoční vlak.
35
Má v duši být mír. Jsou svátky.
Je příliš sladkysladký ten svět.
Kam, až přijedu zpátky,
mám sobě ujíždět?
36
Vidění
Tvých nohou něha,
ty kouzel plná,
k níž delfín si lehá,
jak tě pozvedá vlna,
mně do smyslů šlehá
vír nadsmyslna.
Nad vody stoupáš
výš a výš,
v slunci se koupáš,
v modru skvíš,
v etheru hloub až
se potápíš.
37
Sestup mi zpět!
Na vlně stůj!
Chci oněmět
jako delfín tvůj.
Abych úběl tvůj shléd,
mi učaruj!
Sen vymodlený,
se neseš níž;
zrozena z pěny
se k pěnám chvíš;
zas nad koleny
šat obtáčíš.
Jak tě bezebřehá
povznáší vlna,
ty, jež jsi něha,
ty kouzel plná,
v mé smysly lehá
mír nadsmyslna.
38
Doma
Proč bychom... A hned se hrnout počnou
smavé radosti jak v dětských hrách.
A když dějství zavírá se skočnou,
vyhrknou mi slzy jako hrách.
39
Přání
K sobě a k světu nešetrný.
Tak bude, tak jest a tak bylo.
Jsem povrch. Jsem prach... Ale bez poskvrny
mě přežij mé dílo!
40
Jedna noc
Jen spát a neposlouchat.
K míru se přihotovím.
A přece jsem zaslech to šplouchat
pod člunem Charonovým.
Převez mě, převozníku,
kde rána nešílí,
nes plnou náruč mých díků
za dny, jež těšily,
i stopy těch, které ťaly,
i těch, které pálí jak dnes.
Jsem docela tich. Jsem tak malý – –
A člun – člun nepřevez.
Těžká hlava mi klesla
k břehu, kde tvrdě se dní.
Ale údery nočního vesla
i za dne teď z dálky mi zní.
41
Zajatý
Posledním douškem pít z čerstvé studny,
než budou žíznivé mé rty
po tobě stonat, světlý, svůdný,
bláznivě bludný světe ty!
Co chvíli se strázeň v mé tělo vetne.
Všech volných slastí jsem zapomněl –
jenom ne tebe, ty noční můj květne,
jejž tehdy jsem naposled vdechnout směl!
42
Nad obrazem z doby baroka
Křeč se mírní v slovech modlitebně vroucích.
Nezáleží na nás. Sejde na budoucích.
Ty, jenž dáváš trpět, ty, jenž lámeš hroby,
dej, ať potomstvo nám žije bez poroby;
byť i jakákoli naše byla vina,
svol, ať pouze ve zlém na nás nevzpomíná!
Krutý nepřítel nechť bodá sebe tupěj,
zjevením nám zjasni očí našich krůpěj,
a než záchvaty nás mdlobou zalijí,
zachránce nám sešli ze svých legií!
43
Ruka
Tak účastně bdělou má jen žena.
Do průsvitnosti je prosvětlena.
V prstech znalost a chápavá krása.
Souhra, ne soucit. Vyšší rasa.
Z té bílé, vyhovět božímu právu,
přijal bych číši bolehlavu.
44
Odysseus
Jakkoli dlouho jsem plul a po vlnách bloudím jen stále,
žádný rok jako tento mi nebyl i přízniv i krutý;
vždyť jsem ostrovy shléd, na nichž trojitě tryská život,
vždyť mě bouř hnala v zákrut, kde k podsvětí sestup je tichý.
S díkem jsem vracel se s blažených míst, na nichž nad vodu z lastur
stříbřitá nahost nymf se zvedala v jiskření šera;
zmlazen se plavím z jícnu, kde trojhlavý pes po mně chňapal
a kde přízraky mátoh jak vyschlé se třepaly můry.
Božský vdechuji vzduch; ke mně posli se slétají s oblak,
holubím křídlem to tlukoucí vánky, vonící lesem,
šumivé pozdravy výšek.
45
Všem dík vám, vy záštitná božstva,
nejvroucnější však tobě, má Pallado třpytná, ty s přílbou,
ty, kterou ve zlu i v záři já, věřící vojín, vždy vzýval,
ty, jež na zlomek času své kopí dojista skloníš
v den, kdy poslušně k stínům tvůj sluha, tvůj obětník sejde.
Přej mi teď ještě chvilku, tvou chrabrost vynalézavou
vyznávat ohnivým slovem a těšit se ze světských darů!
Na jitřním obzoru, hleď, kouř Ithaky rodné mi stoupá.
46
Navracející se
Učím se dýchat a skromně
vidím, co vídal jsem dřív.
V proudech řine se po mně
světlo, ten tekoucí div.
Po břehu rozkvetlém chodím,
blízko tuše svůj splav.
Plynoucím lístkům a lodím
zas kynu na pozdrav.
Životem zelená niva
mi stále buď svatá jak teď!
A nyní, ty louko má živá,
vzhůru mě k velkosti veď!
47
Mraky
Po průzračné ploše plují,
neřídí a neveslují,
neúčastně nad otčinou
těžkých pozemšťanů plynou,
nad žalářem bez úniku,
nad voláním trosečníků,
nad nábožným rybolovem,
nad lůžky a nad hřbitovem
v dýmu vrou a v krajkách hrají,
vlajíce se rozplývají.
48
Vyhořelý
Srpnová kosa zazvonila.
A kdeže tvá je žeň?
– Mně chudé pole zatopila
předjarní povodeň.
Zpěněný kůň se vzpíná horce.
Kde ty máš dvůr a stáj?
– Uhodil blesk do mého dvorce,
když parnem sálal máj.
Čmeláků let se vznáší k hymně.
A tvůj kde zůstal zpěv?
– V bezesných nocích zpívaly mně
má úzkost a má krev;
naslouchal ještě duch, když tělo
v pohřební kladli šat,
a chorálem co v tmách mi pělo,
jak světla vodopád
49
se tříští teď a duhou mámí,
kde barev tryská smích
a se skaliska pod vodami
smrt hraje na houslích.
50
U stolu
Ty, jenž rouchem noci máváš,
ty, jenžs nebe rozklenul,
prostým srdcím prosté dáváš
radosti jak chléb a sůl,
ty, jenž v nic nás uvrhuješ
a zas k světlu zpátky rveš,
ty, jenž pánem světa sluješ,
život jsi a smrt jsi též,
obrať k nám svou tvář, tu skvoucí,
projev nám svou přítomnost,
zírej z nás, ty vševidoucí,
Pane, Bože, buď náš host!
51
Vzývání
Země, hvězdo zbožňovaná,
z níž je tíže má i zář,
naše milostenko matko,
jejíž klín má požehnání
od věků až do věků;
s oštěpy a smolnicemi
hrající si dryado,
vířící jak rudá nemoc,
která, drzou kytku v zubech,
tančí mezi sopkami;
ranící a zraňovaná
trpitelko v horečkách,
ty, která se umírajíc
obrozuješ skokem s lůžka
jako člověk, jenž chce žít...
52
Obsah
PŘED METELICÍ9
OBROZOVÁNÍ10
RADOSTNÁ ZÁVĚŤ12
NADPIS12
KRITIK13
VROUCNĚ14
PŘEKLADATEL15
JÍZDOU17
KLÍČ KE KRÁSE18
URBS19
V PŘELETU21
...A POTOM UMŘÍT22
V SÍNI HRDIN24
DOMOVSKÉ PRÁVO25
DVOJZVUKY26
MEZI DVĚMA MOŘI26
V NORMANSKÉM CHRÁMĚ27
U SVATÉHO JANA28
[53]
DVOJÍ POZDRAV29
OČISTEC30
DÍK A TOUHA31
PAESTUM32
VYZNÁNÍ34
PÍSEŇ35
VIDĚNÍ37
DOMA39
PŘÁNÍ40
JEDNA NOC41
ZAJATÝ42
NAD OBRAZEM Z DOBY BAROKA43
RUKA44
ODYSSEUS45
NAVRACEJÍCÍ SE47
MRAKY48
VYHOŘELÝ49
U STOLU51
VZÝVÁNÍ52
[54]
České básně
svazek jedenáctý
Otokar Fischer
ROK
Vytiskla Akc. mor. knihtiskárna
Polygrafie v Brně a vydal Fr. Borový
v Praze 1935.
[55]
KMEN
E: jf; 2005
[56]