Pojď sem v můj tmavý kout, ty žhoucí přízraku,
Pojď sem v můj tmavý kout, ty žhoucí přízraku,
jenž spaluješ můj mozek vzpourou vášnivou
na rozpáleném loži v nocech extatických.
Své bílé ruce nevztahuj mi v ústret,
ty bílé ruce, jimiž tiskla jsi v svá bílá prsa
mou hlavu rozpálenou žárem svého pohlaví.
Spal dechem svého chtění oči moje vytřeštěné,
by opraskané rety nenašly víc polibek tvůj vlhký.
Pojď sem v můj tmavý kout, ty žhoucí přízraku,
však nenič, nepal mne a vyjednávej se mnou
jak nevěstka ve temných koutech ulic.
Já nechci tě, já prosím tebe, kletby tobě vrhám.
Já prosím tě, ty přízraku tak pálící a žhoucí,
o nenavštěvuj mne víc v nocech extatických;
vší silou nenávisti své i lásky zaklínám tě:
o nevyháněj mne ze zahrad vonících mé duše.
9