MRTVÁ ZVONICE.
Věž mrtvou jsem viděl, které vyrvali jazyk,
šedivou mučednici.
A největší Pátek a Veliká Noc
tížila osetá pole
a ves mou, neusínající.
Čekalo srdce v temnotách tam dole,
že nebe promluví.
Mé bílé dětství vrátilo se ke mně
a víra matky mé.
Spolu jsme klekli na práh rodné země
v prostotě nevinné.
A zvonů hlas zněl podvečerem svátků
a jiter neznámých,
v tajemnou splýval kdesi křižovatku
hlas temný a jasný
a smutný a krásný,
jak pláč a smích –
Ve vlnách stříbrných ožily věci němé
a smírný hlas jako by pohřbíval
47
do čtyř stran světa hoře nevyřčené.
Klid vanul z modrých hor.
Maminko, nikdy už nebudou prosit za nás!
Věž mrtvou jsem viděl, šedivou mučednici.
Nad tesknou stála vsí
a neusínající.
Byl večer bez klekání.
48