Ó Riminské břehy, kde se vlny tříští,
Antonín měl lidu kázat v přístavišti.
Chátra žen i dětí, muži polonazí,
smějí se mu, skáčí, jazyky naň plazí.
„Tvojí kázně pouty nedáme se spjati –
v moři němým rybám můžeš zakázati!“...
Stál Antonín smuten, v moře zraky nořil,
křížem požehnal je, a pak zahovořil:
„Ryby, rybky milé! pokořte lid drzí,
slovo Boží slyšte, an jím člověk zhrzí“...
Mořská pláň se čeří a z ní valné davy
ryb a rybek lesklých vynořují hlavy;
nad hladinu jasnou, sotva prostor stačí,
v tlum se k břehu shlukli – divní posluchači!
„Chvalte Hospodina, tajných hlubin sestry!“
S břehu hlas se vlní v rybí chomol pestrý.
„Ó jak mrštné tílko dal vám a jak hbité,
jimž se šípů letem v moři proháníte.
Roucho vaše skvostné, stříbrem protkávané,
tisícerou duhou v záři slunka plane.
V říši smaragdové z jasných vlnek sály
k plesům ruce Jeho pro vás uchystaly.
Chvalte Hospodina! neboť na té zemi
rod váš vyznamenal mezi rody všemi.
Kdy vše tvorstvo ničil, strhav vodstva hráze,
vy jen láskou Jeho unikly jste zkáze.
Rybu Jonášovi poslal, by v svém těle
po tři dni jej kryla, jak hrob Spasitele.
K andělově radě žlučí z družky vaší
šupin blány spadly s očí Tobiaši.
Kdy Pán všeho tvorstva neměl drachmy ani,
peníz ryba skytla ku chrámové dani.
Při vás Kristus divy tkal si božství záři,
ryba symbol jeho svatý na oltáři.
Apoštoly dvakrát ryby kousek malý
přesvědčil, že Kristus u nich z mrtvých vstalý.
Ó tvorové vzácní, dražší než ta tvrdá
nevděčná hruď lidská, jež svým Tvůrcem zhrdá.“
Dokončil muž svatý a nad mořskou plání
rozestřel pak ruce, šepce požehnání.
Chce již odejíti. – Aj co zraky vidí? –
Před ním nepřehledné klečí davy lidí.
Za kázaní na sta vzrostl hlouček malý.
Rybám kázal světec – lidé poslouchali.
U noh jeho sedí, zrak jim slzy rosí,
líbají lem řízy, by jim kázal prosí.
Sliby se mu vděčí, žití polepšení
přislibují s pláčem v svatém rozechvění.
Nikdy radosť větší neměl světec z davů,
jako po kázaní rybám ve přístavu.