O svátku Panny po veliké mši
lid florencký se z dómu vyvalil
a rozlil prostorem se náměstí,
kde sladké světlo slunce leželo.
Ctných cechů přední seskupili se
do kroužků k rozšafnému hovoru,
co mládež zatím, samý žert a smích,
piazzou plula jako rybičky
po osluněné říční písčině.
Sochaři mladí, kteří kroužili
kol Battisteria, by za hovoru
pohledem aspoň mohli poklonit
se umným reliefům na dveřích,
vrazili cestou na malířů sbor;
i ti i oni sňali barety
a kloníce se zastavili se
a ruce dávali si k stisknutí,
a sochař Gino tak je oslovil:
– Fortuna vede Vaše Milosti
na dráhu naši. Důležitá věc
předmětem byla našich hovorů,
i dovolíme si ji povědět
a vyslechnout váš o ní vzácný soud:
Je slušno, by náš jasný vévoda
Bianky krásu stále zavíral
před zraky florentinských občanů?
Jest nečistý náš pohled nebo co?
Či ujíst mu jí možno očima?
Hle, španělský král poslal jí svůj pozdrav,
a velká rada slavných Benátek
ji pro tu krásu dala prohlásit
za dceru světce Marka – slušno-li,
by na dále náš jasný vévoda
jen našim očím div ten přírody
lakomě skrýval? Jsme snad pohani,
psi turečtí? – – Ba, messer Gino, tak –
mu odpovídal malíř Cencini,
– i našim myšlenkám jste výraz dal
a formu správnou. Byl též Medici,
jenž milenku měl, krásnou Simonettu,
a malovali ji jak Venuši
jen v nahé kráse. Časy mění se,
je zřejmo. Naši otci byli kdys
těm Medicejským spoluobčany,
dnes cítíme, že poddanými jsme.
Madonna ta prý krásou rovná se
nejlepším řeckým sochám z mramoru,
však kam pak my! – Vždyť krása taková
jen jedněm očím vyhrazena jest,
jež jedině ji cenit dovedou. –
– Ba, urážka je v takém jednání! –
vzkřik jiný z umělců. – A hanba nám,
že urážet se takto necháme! –
zas jiný dodal. Zatím lidstva tlum
se kol nich skupil, pilně naslouchal
a v souhlas pokyvoval hlavama.
– A proto dím – řek messer Cencini
– my rovnou odtud pojďme k paláci
a požádejme jeho Excellencí,
by ukázal nám monnu Bianku! –
– A nahou! – zvolal Gino. – Ano, nahou! –
to znělo ihned echem sochařů.
– Chcem vidět řeckou sochu živoucí! –
– Ba nahou! – – Nahou! – A ten výkřik šel
náměstím celým jako kruhy vod,
když rozvíří je kámen vhozený.
A v čele sochaře a malíře
šel zástup ulicemi, stále rost
jak roste během jarní bystřina
a hlučel, vyrážeje touhu svou
a hrozby, kletby. – Ano, nahou! Nahou! –
– Ostatně sama monna Bianka
náš pohled snese. Neníť poprvé,
co tak se v světle slunce objeví.
Tu historku já Vaším Milostem
chci vypovědít a mám přesný pramen.
Bydlila tenkrát monna Bianka
na piazze San Marco. Její muž,
Bonaventuri, přivedl ji sem
z Benátek mocných, kde se poznali
a svátost stavu manželského vzali
přes odpor otcův. Ale náhlá láska
jest jako mladé víno: omámí
a duši rozveselí divoce,
však potom mrzutost se dostaví,
a kalné myšlenky si vyvolí
za hnízdo hlavu. Monna Bianka
z domova prchla, messer Pietro
též pranic nezval tady statkem svým,
a monně Biance se chtělo žít
v radostech světa. Často stávala
v své nahé kráse před svým zrcadlem
a zrcadlo jí povídalo vždy,
že mládí s krásou výnosnější jsou,
než všecky cnosti tiché, šedivé.
A tak šel jednou mladý vévoda
po náměstí San Marco. Vracel se
z obvyklé svojí ranní vyjíždky.
Stár dvacet roků, díval zvědavě
se do oken po sladkých tajemstvích.
Tu v jednom záclona se rozevřela
a bílá ruka vysunula se
s kyticí květů, květy shodila
v prach ulice a vonná prška jejich
zlákala oči syna vévodova
k zácloně vzhůru: stála nahá tam,
a halila se v čínské hedvábí,
jako by právě z lázně vystoupla –
než zjevení to trvalo jen mžik,
jen co by srdce mohlo rozpálit
a zmizelo – a rozpálilo srdce
a monna Bianka od toho rána
vládkyní byla syna vévodova. –
– A tak ji také chceme viděti! –
– A chceme-li, pak musí se tak stát! –
– Lid florencký přec často ukázal,
že zuby má a kousat dovede! –
– Tak! Nahou! Nahou! Monna Bianka
i muže potom dala zavraždit,
by nedělil se s nikým vévoda! –
– Tím spíš se s námi musí podělit,
a jenom spatřit chcem ji bez šatů! –
Tak došli bouřně k Ponte Vecchio,
zlatníci na něm s plachou obavou
zavřeli brány, zástup valil se
po mostě s řevem a rost stále víc.
A na náměstí před palácem Pitti
se vylil proud ten v rušné jezero,
na hlavě hlava. Křičeli a řvali,
tasili bodla, k oknům mávali
ocelí modrou: – Nahou chcem ji vidět!
Nám nahou ukaž monnu Bianku! –
A mluvčí z malířů a sochařů
šli do paláce. Ještě bouřněji
lid venku hlučel, by dal slovům jejich
patřičný důraz. Posli vrátili se:
– Laskavě ráčil pán náš vyslechnout,
co přáním lidu. Slíbil blahosklonně,
že v malé chvíli monna Bianka
se na terase v podstatě své krásy
občanstvu florenckému objeví. –
Zavládlo ticho. Bylo slyšeti
šumění Arna. Zvony hlásíce
čas polední se dumně rozzvučely.
A steré zraky byly upřeny
k terase vzhůru. Nikdo nevydych.
Zaskříply dvéře. Herold vystupuje.
Stříbrnou polnici si sází ke rtům
a troubí. Skončil. Za ním zjevuje se
teď bílá kostra. Truchlá lidská kostra
ve zlatém slunci stojí na terase.
A herold volá hlasem hrobovým:
– Hle, nahé krásy obraz poslední!
Toť monna Bianka za řadu let,
div přírody dnes! Toť jste všichni vy,
kdož hladoví jste na ni popatřit! –
Mlčení bylo. Slovo nepadlo.
Jezero na piazze rozstříklo se
v postavy lidské se skloněnou hlavou,
jež ztrácely se kroky rychlými
do úzkých ulic. Pusto bylo potom
a ticho na ten svátek ve Florenci...