Zlý čas! Jak dravé proudy strach vše zachvacuje
v krajině syrské. Na úbočí skal
drak strašný vládne, lidi pohlcuje,
a sta již zvířat v jícen pochoval.
Dvé skopců denně město Beirut skytá
na pospas draku, řídnou hejna stád.
Lid hrůzou trne, brav i skot svůj sčítá,
jak dlouho stačí krotit šelmy hlad.
Ó nedostačí! Drak se zmítá, cení,
otvírá jícen, žádá kořisť svou;
již s ovcí děcko k hladu ukojení
mu denně hází v tlamu hltavou.
Kdy bude konec této hrozné době?!
Zda mír se opět v kraje navrátí,
za spásu vlasti, poslední až robě
ve tlamě dračí žitím zaplatí?...
Kraj zbaven květů, dětských tváří, zraků.
Děvčátko v zemi zbývá jediné:
královo dítě – i to v kořisť draku
má obětovat žití nevinné.
Král trůn i žezlo i své dal by žití
za dítě drahé, za ten jarý květ,
by cestou žalnou nemusilo jíti,
jíž dosud žádné dítě nešlo zpět.
Pláč, prosby, marné! K zemi kloníc hlavu
bělejší květu, šat jenž opíná,
již dívka kráčí v lidí valném davu,
ke skále dračí – oběť nevinná!
Zní otcův pláč i zástupové kvílí,
že slední trůnu zmírá letorost. – – –
Což nikde nikdo, kdo by v této chvíli
zachránil děvu, vzácný vlasti skvost?
Aj co tu davy smutku slzy roní
a otec dceru vine v náruč svou –
vznešený tribun, Jiří, na komoni,
jak pomsty meč se mihnul krajinou.
Ten dívku zočiv bodnul ostruhami,
kůň plachým cvalem k skále namíří.
Drak hlavu týčí, sliny chrlí z tlamy –
o běda koni, běda rytíři!
Nerovný zápas, nebo netvor děsný
se vztekle zpružil, dlouhý ohon vzpjal,
by jezdce s koněm ve kruh sevřel těsný
a oba rázem v tlamě udolal.
V tom blesk jak šlehne, jun se kopí chopil,
a silou obří v černém jícnu stopil
po jilec břitkou, smrtonosnou zbraň.
V své krvi černá potvora se zmítá.
Lid jásá, pláče, blahem omámen,
v rytíři Jiřím prvou září vítá,
jíž v růžném líci dřímá nový den.
A skutečně! Ta záře již se nítí,
lid s beder střásá dlouhé noci tíž –
„Drak pohanství“ se Jiřím v propasť řítí,
a v krajích syrských spásy plane kříž.