To nejdůležitější!
Sk. ap. 16, 30: ...co já mám činiti, abych spasen byl?
Co hodno v světě milování,
co skvostného má pro nás zem,
vše jednou v bouři umírání
nás opustí, než dohasnem.
To pole pilné práci naší,
to zemské ovoce všech snah,
ty zjevy milých sebe dražší –
nám zmizí jako v hlubinách.
A co kdy bol neb jásot žití
nám v srdci dojmů rozvířil
buď v zlých dnů zlobném vlnobitívlnobití,
buď za šťastných a krásných chvil;
co nadchlo z umění a vědy
a dalo vzlet nad všední shonshon,
to všecko ztichne naposledy,
jak zmlklé písně mrtvý tón.
[1]
Než, vše ať jednou na té zemi
nám zhasne, ztichne kol a kol,
přec nepřestane, neoněmí
té jedné touhy svatý bol:
Co za hrobem teď na mne čeká?
Tma? Světlo? Slast či věčný kvil?
Jdu tam, kde blažen cherub kleká?
Jsem spásy jist? Je Bůh můj díl? –
Jsme živi dosud. – K světla zdroji
zve dosud vlídně Kristův hlas.
Než dojde k poslednímu boji,
ó vykupujme věrně čas.
Ať svět si zoufá neb se rouhá,
než zahřmí věčnost: Proč jsi žil? –
nám nejpřednější ta buď touha:
co činit, abych spasen byl?