I letos jako z nebe jas
se zdá nám tebe zdobit zas,
ty útulný náš chráme.
A přece, dítky milené,
nám tesklí srdce rozchvěné,
jak loučit když se máme.
Ty dny, jež v Božím úkolu
jsme prožili tu pospolu,
ty čím že býti měly?
To v srdcích vám, v tom sídle vin,
chtěl roznítiti Hospodin
své lásky plápol vřelý.
Nuž, zahořel tam, vzplápolal? –
Vy nyní máte brát se dál
v let mladých jaro krásné, –
co, jestli svatý oheň ten
zlem světa bude uchvácen
a udušen a zhasne?
Až přiblíží se svůdně hřích
a mluvou řečí lahodných
vám zalichotí jemně;
až soužení a různá strast
se na cesty vám bude klást
jak bouřná noc tak temně;
až navěje nám do duší
(– co, teď z vás nikdo netuší –)
ten život sníh svých trudů,
zachráníš, hloučku, mlád i stár
ten svatý slib, ten Boží žár:
Já Kristu věren budu? –
A to jest to, proč v chvíli tu
v nás zní hlas teskných pocitů,
jak loučit když se máme.
A proto, květy rodinné,
štít modlitby jen jediné
nad vámi pozvedáme.
Ti drazí vaši, všickni my
zde lkáme vzdechy vroucími
ku Pánu všeho žití:
Ať zakusíte cokoli,
kéž víry svaté plápoly,
kéž vaše světlo svítí!
Ať zbožňuje svět zisk, jen zisk,
ať doufá v klam a ve útisk
a jedná licoměrně,
vás k špatnosti nic nepřinuť,
vám chloubou to a heslem buď:
Vždy poctivě, vždy věrně.
A ať vám štěstí vypučí
neb strasti sklonit naučí
ty bezstarostné hlavy,
vy rcetež si: Co jest ta zem?
Jsme hosté jen a putujem
a v nebi domov pravý.
Tak, dítky milé, slibte teď.
V tom posiluj vás, chraň a veď
ten Věčný nad hvězdami!
Nám víry vzdech a srdce tluk
zde splývá v jedné prosby zvuk:
Bůh s vámi buď! Bůh s vámi!