Devatenácté století.
Již slunce století se sklání, sklání,
jen něco ještě dnů a zapadne.
Kdys vzešlo, hrdé majíc pousmání
pro Korsikána pěstě vševládné;
teď hasne, v smutku, bez červánků plání,
v tmách mračných budoucnosti záhadné;
a modlí se i klne lidstvo kolem
jsouc rváno hněvem sklamání a bolem.
Ba, bolem. – Zvučná o svobodě hesla
a o bratrství – co dnes skutkem z nich?
Co míru korouhev dnes? Ve prach klesla.
Co lidskost? Vrtoch prý hlav nemocných.
Ty divy, jimiž věda zem tak vznesla,
kdy zhojily kde srdcí zraněných?
Tak všudy malátnost, stesk bez naděje
a úzkost, vše že k velké krisi spěje.
A přec, ó slunce hasnoucího věku,
Bůhť pán i tvůj! My nechcem tesklit jen.
l ty přec mnohých skytlo jsi nám vděků
a počal přec jen lepší světu den.
Um lidský vítězí, tmy na útěku;
hrad bezpráví nejeden povalen
a pak – vždyť polibkem tvé záře ranní
lid Husův slavil svoje z mrtvých vstání...
52
Teď v mraky zapadáš, a ve předtuchu
zlých vichřic rozechvěn se hrouží svět.
Nuž, cítíme i my ty vlny vzruchu,
však přece směle dál jdem v příboj let:
my zříme jiné, zářné slunce duchů
i z nejčernějších mraků vycházet.
Tím sluncem Kristus! Ať kdo o Něm neví,
On v příští věk se v nové slávě zjeví.