Veliká Noc... A chrámův okna světlá
mne lákají a opíjí mne vůně květinová.
Jsem hostem na stráni, jež jarem rozekvetla.
Vítr mi chvílemi sem nese jásající slova:
angelus descendit.
Ale mně tušení káže nevěřit tomuto jaru,
ani té slastné písni zmrtvých vstání.
Mně zmizel sen o jednom šťastném páru,
jak věřit mohu, že pro lidstva lkání
angelus descendit?
Není-li angelus vysvobození jenom dýmem
omamujícím mozek člověka a srdce, duši,
pak bude v nitru mém i v nitru jiném.
Jest marné čekati ho s nebe. Mou krví buší
angelus, tož láska.
Jen ve mně, v tobě, v odvaze síly, v každém tvoru
angelus dříme či roste, křídla k letu nutí.
Čekat ho s nebe, marnost. Ta víra nepozvedne horu,
ni kámen. Hleďte: ve mně, ve vás neustálé hnutí,
anděl velké touhy.
Však často v sebe samy opustí nás víra
a nedůvěra vzroste ku vlastnímu dílu,
a anděl odvahy v nás zmírá.
Šťasten, kdo z ohně pochyb, v křídlech novou sílu,
vyjde zas jak foenix.
Nelze, by stačila naděje v štěstí kolektivní,
ve štěstí utopických reformatorův a snílků,
dokud já, ty, onen a každý nepřítel a bližní
pro sebe sama šeptnout nemůže si v jásot ptačích trylků,
angelus je ve mně!