Odříkání.
Dnes ještě ani jednu krůpěj rosy ke rtu,
snad zítra až, snad pozejtří, snad za rok,
až slabí budem ke hříchu i k žertu,
až při zemi se skrčí každý oprávněný nárok,
až touhy, marně tlukoucí, se unaví a půjdou k čertu!
V aleji mechové své oči ostražitě zastíníme mrakem
před svůdnou krásou stromů, podrostu a trávy.
S poletujícím motýlem, se zpívajícím ptákem
své srdce nerozdělíme, nezvednem v zanícení hlavy
za meteorem zářivým, jenž mizí v letu křivolakém.
Květ prudce zavoní, my zaleknem se vůně jeho,
plod zlatý v slunci uzraje a my jen plaše, s bázní
pohladíme ho očima jak obraz ráje zapovězeného.
Z palouků rozkvetlých nám píseň lásky zazní,
však my v ni neuvěříme ni v tlukot srdce svého.
A věčně žízniví nad potoky a studánkami
svůj obraz letmo zachytnem, však horké dlaně
pro doušek chtivě neponoříme. Se svými myšlenkami,
žárliví a nedůvěřiví vždy, půjdem zadumaně
zrádně se stáčejícími a osamocenými pěšinkami.
43
Studánka křišťálová, panna studená a bledá,
ni slovem nedoprovodí však naše odříkání.
My sami pozdě poznáme, že poutník zbytečně si sedá
k dovádivé hře s paprsky, když slunce už se sklání
a sklouzá po nebeských polích, jež jsou schmuřená a šedá.
44