NI JEDNÉ SLZY.
Lesy nám tajemství svá šeptají,
když vedeme se jejich alejemi.
Stromy vždy tichá slova říkají a nic se neptají,
kam jdeme a svou touhou, rozhořelým srdcem, nadějemi.
Mýť parfumy své hořké do duše nám nalije,
by zhořkla ještě více bolest ze života.
V duši a v srdci rány. Krvavý západ zbarví je,
a člověk ani zvíře obvazem je neomotá.
Jdem. Tichý popěvek nám v dáli zaniká.
Jsme lidé. Zraněni lidmi. Umdléváme.
Pramen vod léčivých na cestě naší nikde nevzniká.
Zrak se nám kalí – – Ani své bratry už nepoznáme.
A noc se blíží v naše lesy bezhvězdná.
Zvěř bude v doupatech. V palácích mocní z lidí.
Les bez konce je, bez vůně tma, bolest beze dna.
A ve tmě celou bolest naši nikdo neuvidí.
Však vidět nikdo nemusí, ba ani litovat.
Soucitem umí člověk nejvíc poraniti.
Do ran svých necháme si divý vichor vát.
Ať pálí, žhne! Nechcem’ ni jedné slzy uroniti.
21