NESMĚLÉ JARO.
Při radostech svých na své boly nezapomínáme,
v dnech jasných vzpomínka se vrací v šeré noci zpět.
Co přijde, nepřekvapí nás. Hned od včerejška zítřek známe.
V nedůvěře se chvějeme, když o jaru nám říká pukající led.
Polibky naše, květy nerozvité, umírají,
když zaleknem se možného chladu krátkých ještě dnů.
Hle, bystřiny už jarem zpívají a hrají:
mne vidí ptáci opuštěného a tebe samotnu.
Z objetí paže vyprostily se, kroky se náhle rozdělily,
sám hledím na západ, když večer volá zvon.
Tuším tě v dálce – – – Bloudíš jak přelud bílý
a píseň tvoje jásavá se v dlouhý proměnila ston.
Jdem, ty někde na jihu, já na severu,
cestami, které bolestí jsou tisíckráte proklety.
Smutky jak polibky tvé z náruče noci roztouženě beru,
a ty smrt dýcháš s hořkou vůní mýtiny, té živoucí a rozekvetlé palety.
Mraky jsou jako my: nekropí marně slzami.
V jich stínu stejně jak v slunečním jasu jdem’.
Planeta kvete – – – I naše slova nesmělými hoří barvami,
když cestou slunce, hvězdy, zemi apostrofujem’.
44