DEN LHOSTEJNÝ.
Les rozechvěl se nejčistějším chorem
a dýchal teplou vůní kadidlovou.
To léto čekalo již za obzorem,
a kosy na lukách se rozzvučely písní věčně novou.
Však duše naše teplo slunce bez radosti přijímaly,
den země lhostejně šel kolem jejich dveří,
i větry marně zpívaly a tiše kolem vály – – –
Netečně zraky naše spočinuly na bratrské zvěři.
I rány vlastní byly lhostejny, ač prudce zabolely,
když padlo na ně slunce zlaté světlo.
Den lhostejný šel – – – A lhostejně cos duše chtěly,
a nevěděly co. Jen tušily: to nevzroste, to nikdy nerozkvetlo.
Den lhostejný – – – Přátelsky k duším nemluvila
mýtina vůní nahořklou, les vůní kadidlovou.
A duše pocítivše náhle marnost života a marnost všeho díla,
klesaly stížené únavou cest a neznámou, těžkou mdlobou – – –
61