ABYS NEVIDĚLA.
Své oči zavři. Přec mne uzříš pláti,
pochodeň živou, jež k tvé slávě hoří.
Neteskni po dni, jenž se nenavrátí,
přijmi noc ticha, která se ti dvoří.
Mé rty jak lodě plachtoví se chvějí
a pocel jediný se mění v příval,
jímž dám ti krev a zanícení její,
by z noci vstal nám den a zpíval.
A budu němý, neboť moje slova
ve výhni rtů se v popel trpký spálí.
Sám přijmu hořkost tu a rty mé znova
tvých budou ždát, by cele se mi vzdaly.
Jak slyšela bys šepot palem, kvítí,
tak skolébáš se v něhu zapomnění.
V míjivé náruči mé budeš sníti
o plodu, jenž tě v nesmrtelnou změní.
Své oči zavři, abys neviděla
bolesti, která nesmrtelné tvoří.
Vteřiny mrou. A krása tvého těla
věčnými nadějemi bíle hoří.
12