LEDOVÉ SRDCE.
Hodiny bijí z hluboka a měří mrtvé chvíle.
Noc zimní zavoněla vzpomínkou a jahodami,
jak labuť bělostná a krásou rovna víle
na pláních rozekvetla ledu zahradami.
V alejích jejích každý zabloudí a chví se ve závrati,
neb z dechu jejího div křehký roste
a zmírá s vteřinou, jež víc se nenavrátí
v své čistotě a důvěrnosti prosté.
A srdce chladné pro mrtvé i živé
se s nocí spojuje a s ledem srůstá,
se mění v krystal míjivý a v kouzlo lživé,
jež slunce zahubí, než něčí políbí je ústa.
Spi, jitro, nechoď k nám, bez hnutí buďte časy;
ať chvíli svoji prožijem’ ve důvěrnosti prosté.
Marnosti svědkyně, ó hvězdy, stříbrnými hlasy,
ať dá nám noci mrazivé, svou paní zimu proste!
13