BÍLÝ KVĚT.

František Taufer

BÍLÝ KVĚT.
Když šperkem hvězdným zdobí noc svůj šat, tu sladké únavě se všechno v kraji vzdává, jen touha neskojená nedá tělu spát spánkem jenž zapomněním požehnává. Umlkla píseň dne a zhasla jeho sláva. Duch cítí, že teď s mrtvými je spjat, že vyjeví se vidina, kdys milovaná hlava, zázračný výtvor neuzřených dlát. Údolí usnulo... Kdos volal v něm. Snad tesknila to holubice sivá po zářivém dni ztraceném. A fantom ponurý, jejž vyjevila tma, je srdce tvoje, ruina mlčenlivá, v níž stulen bílý květ, to láska má. 32

Kniha Trosky (1910)
Autor František Taufer