DRTIČI SKAL.
Když krokem dítěte jsem po tvých březích těkal,
tvé vlny, věčný živote, mne jímaly svou hrou,
s neznámých vysočin tvůj jarní proud se smekal,
v hlubiny bytostí vonící mízou vtékal
jak v dlaně, které žíznivě se ve snu otevrou.
A proti vlnám tvým když k vrcholům jsem stoupal,,stoupal,
bych oheň rtů svých ponořil v ledové prameny,
hvězd obraz jiskřivý až na dně se ti koupal,
jak žhavé lekníny roj létavic se houpal
na rozbouřených prsou tvých, rozrytých kameny.
Z tvých roklin propastných jsem trhal množství tvarů,
v nichž nejrůznější podoby se divem sblížily,
ukuty v rozmaru tvůrčího snu a žáru,
kdy jako předpověď marnosti, smrti, zmaru,
se blesky nespoutaných sil v tvém klíně skřížily.
Mně kámen daroval’s v podobě živých květů
a věnce rostlin drobounkých si zaklel v kameni,
ztrnulé útvary bez pohybu a letu
jsi nastlal v hlubinách, by lůžko nových světů
se vynořilo v budoucnu na tvoje znamení.
Bytosti nesčetné jsi nesl seve svém dechu,
jich hlasy v sny mé šeptaly jak u cest stromoví,
když k výším stoupal jsem podpírán jimi v spěchu;
Však jejich chorály dozněly záhy v echu...
Sbor pyšný duchů v pohoří mi zazněl hromový.
64
Chlad lesů vonících mé líce ostře šlehalšlehal,
myšlenky, bouří zrozené, mé mysly spíjely
a touhy bělostné hluboký žár mne zžehal:
tu mnil jsem, živote, že’s u nohou mi lehal,
u pat mých všecky síly tvé se tiše svíjely.
Však když jsem vystoupil až na nejvyšší skály,
neznámý vichor dálek tvých proti mně prudce dul
a těžké prahory, jak střely by je sklály,
se v prachu vířivém pode mnou otvíraly:
v šíleném ohni vesmírném tys nový tvar z nich kul.
Zas nové křivky drah, zdobeny blesky tvými,
v hluboké výši nade mnou se věčně stáčely,
a po nich zástupy s rameny rozpiatými
v rachotu tvého kladiva bez bázně kráčely.
65