Přilítlo jaro z daleka
a bláta plné strouhy,
liják se tlačí z oblak ven
a město rybník pouhý.
Vylítli z dvora metači
a každý v blátě píše,
a plná stoka v ulici
přesladkou vůni dýše.
Ševcovský mistr běží ven
a pouští z hrdla hlásky:
„Hoj, chaso, blátu sláva buď,
zas dostanem zakázky!“
Umlklo stromů šumění
a lístek sotva dýše,
a boháč dřímá krásný sen,
tak tichounce, tak tiše.
Na nebi vzešlo mnoho hvězd
a nad mrakem tak volně –
hle! tam ve čtvrti zatmělé
kdos k oknu hledí bolně.
V podálí hlídač kožíšek
pod hlavu k spánku skládá –
můj Bože! – a ten kdosi teď
se s pytlem v pokoj vkrádá!
Kdyby náš kmotříček
s pivečkem přebýval,
on by tak bolestně
při práci nezpíval.
Kdyby to pivečko
s kmotrem noc probdělo,
však by tak žalostně
ráno se nednělo.
Na límci párek hvězdiček,
šavle se s nima bratří,
a s okna vzorek anděla
na límec dolů patří.
A dolů anděl sstupuje,
jest v oku jeho láska,
a lehký jako jarní dech;
ten anděl – to je kráska.
Ten, kamkoliv se přiblíží,
je kapse velkou mukou,
a důstojníci, šarže pak
ze židů groše tlukou.
A koho anděl dotkne se,
ten celičký se změní:
dřív pokoj cítil v srdci jen
a teď je samé – klení.
Já jsem ten ženich z Polánky,
co hrdě vyjel do světa,
aby tu pannu uviděl,
co sama pokoj zametá.
O ní šla věst: kdo vezme ji,
ten za všecky to odnese,
buď že se ve žluč promění,
buď že mu hlava odře se.
I myslil jsem si u sebe:
„Snad přec je někdo vyjatý?“
I vzal jsem ji – a za ten hřích
teď v koště sám jsem proklatý.
Tys jenom ještě poupátko,
jež sotva vešlo do světa,
a na tvém nose přece již
červená růže vykvetá.
Ta růže tak je spanilá
a „samožitné“ vůně,
že měšec po ní vyhořel
a mozek po ní stůně.
Divoucí div to, bože můj,
co v kávě k nám se kloní:
v ní krásný svět by stopil se
a vše jen žije pro ni.
V kavárny čilé študentstvo
svou vědu k pití honí,
a baba, sedíc u kamen,
ta sní a sní jen o ní.
A výminkářka v komoře,
než smrt jí hlavu skloní,
ta pláče, plesá, touží, lká,
ta mře a žije pro ni.
Ba, kruhy dam hned pod večer,
když klep jim z úst se roní,
o čem by mohly mluvit jen,
nesmíce mluvit o ní!?
A kdyby vše potěšení
v tom světě bylo vzato –
a jenom pivo zůstalo,
ten život stál by za to.
A kdyby k práci zvalo vše
a pivo jenom k snění:
já bych se k sudu položil
a nechtěl probuzení.
Od svatby mladá ženuška
v manželský pokoj vchází,
a tajný plán a rozpočet
ji k muži doprovází.
Co dřív ten chudák netušil,
v manželském stavu spatří,
když láska ženy k parádě
se s kapsou jeho sbratří.
A mnohá tu se bouře zlá
na hlavu jeho shlukne,
a než ji šťastně zažehná,
tobolky srdce pukne!
I myslil jsem si, jak by as
bez lásky bylo světu:
almanach byl by suchá poušť
a v rýmech žádných „květů“.
Znělek by plémě vymřelo
a lýrou by se metlo,
a žádný špatný básník by
už nevyšel na světlo.
A smutno, že by v salonech
piano mohlo shníti
a staré panny opravdu
jen v klášteře umříti.
Ten kramář, ten se nazpívá,
jak byl by píseň živá;
ba, kdo na prodej písně má,
nedivte se, že zpívá.
A kramář ten tak ode plic
o vraždách zpívat umí,
že div by člověk neplakal,
třebas mu nerozumí.
Ba, sám se právě podobám
mu při svém veršování:
neb i ty moje písně jsou
jen krásy „mordování“.