Děl v krčmě druh, jenž světem chodí,
kdys sedlákovi: „Kmotře, slyš,
mám něco, co se pro tě hodí,
a dám, když hodně zaplatíš.
Déšť přestane a čas se vznítí,
když slunce budeš žádostiv,
a v suchu z vůle naprší ti
na sadu strom a porost niv!“ –
„„Tak hodí(li se, na mou věru,
rád zaplatím, co chceš!...““ „Nu tak!“
A v síně dusném pološeru
druh kradmo rozvazoval vak.
A láhev nízké, hrubé šíje
dal na stůl – což se sedlák lek’ –
v ní čertík pod blanou se kryje
as jako dětský malíček.
„Viz, tich je! Palcem(li však maně
se dotkneš blanky,“ vece druh,
„hned skřítka k té neb oné straně
ti snese tajeplný vzruch.
Pak rozkazuj mu pevným hlasem
a vším ti bude úslužen;
jen bedliv buď, chceť vždycky časem
zdroj čerstvé vody rarach ten.
Však před světem buď jako pěna,
i doma musíš bedliv být’,
co na večer se dozví žena,
to běží ráno vyzvonit!
A ještě cos...“ druh v blánu ťuká –
„ďas pohněvá(li se ti kdys,
hned skrotne, na vrch(li tvá ruka
as třikrát klepne. Takhle viz!“
A smědý blánu tiskne, tepe,
v ráz čertík padá ke dnu až...
„Hleď, kterak divně sebou třepe...“
„„Nu, koupím, jenom nepředraž!““
I smluveno a zaplaceno. –
Jak sedlák prý chtěl, konal ďas:
sad kvet’, luh krásnější měl seno
a setí plný velký klas.
Skot dařil se a lépe dojil,
brav byl pln vlny, statek rost’,
kůň zbujněl, každý oul se rojil,
a všeho bylo dost a dost.
Však sedlák bedliv hleděl ďasa
a občerstvoval, kdy je moh’
by žena nezřela ni chasa,
a zavřel na klíč v truhly roh.
Tu jednou z krčmy přijde v noci,
vzal šoulaje se vody číš,
by po tmě skřítku čarné moci
zas přilil; čas byl věru již!
Leč přeliv odlil zase více,
a netušil, či dřímal snad,
že čertík z láhve do sklenice
buď zlomyslně prch’ neb spad’.
Tam zůstal též a láhev tiše
zas sedlák potáhl a skryl,
a blažen v síle své a pýše
spat potichu se uložil.
A spal... Ó přenešťastné shody!
té noci, v čase parna zlém,
i žena vzala žízníc vody
a vypila číš s rarachem.
Den druhý přivstal sedlák záhy,
šel k láhvi... Žasl! Je to klam?
Ač blanou kryta plna vláhy,
přec raráš uniknul; ten tam!
I bádal... Dozvěděl se věru,
kam náhodou se dostal běs;
dřív pokoj ve dne byl i v šeru,
leč opak započalo dnes!
Čert, maje prostor mnohem větší,
jsa úzké láhve na vždy prost,
hrd poznal, co mu lépe svědčí,
a zpanštěl, zpyšněl; rost a rost.
Hned se selkou se stala změna:
běs rarach, blanou nepokryt,
lál z ženy, štěkal jako fena,
že před statkem se stavěl lid.
A bouřil, dusal – zle se vedlo –
pln svévole, pln zpupných zdůr,
když na něho to v ženě sedlo,
byl zbouřen celý dům i dvůr.
Čert stále vymýšlel svár nový,
a pranic nebylo mu vhod,
až prchaje své vlastní krovy
lkál sedlák v krčmě na zlý svod.
Když jednou ztrápený a bledý
svou opičku si domů ved’,
tu dohonil jej druh ten smědý,
jenž skřítka dal, – a sedlák bled’.
„No jak se daří?“ „„Trpím škodou,
čert z láhvičky se dostal ven,
má žena vypila jej s vodou,
teď z ní mě trápí víc co den!
Jak pomoci?““ „Ej to se spraví!“
děl smědý, šklebně hledě naň,
jen tepejte ji v povrch hlavy
a k ústům s blanou dejte dlaň
Jak v láhvi s ďáblem činit hleďte
a mluvte: Pokoje(li dáš?
A ne(li, znova tak si veďte
a věřte, zkrotne satanáš!“
Ač sedlák uposlechl rady,
přec mnoho ještě zkusil psot,
jen zvolna ubíhalo vady,
leč konečně čert přece skrot’.
A durdit(li se počal znova,
tu sedlák zvolna zvedl pěsť
a žena spolkla čertí slova...
a kantor děl: Probatum est!