Slunce praží, jako blázen zkrátka,
horký samum věje z širé dálky –
ach, že tady nemá pražský Zátka
s limonádou žádné filiálky!
Všemu nanic už je z toho parna,
všechen život vymřel žízní, hlady,
po plzeňském všecka touha marna –
prosím vás, kde vzalo by se tady!
Kol je přímo nestydaté vedro,
jež poušť celou v tichý hřbitov mění –
velbloud, zdá se, vody celé vědro
vypil by na jedno posezení.
Zalez’ pouště král i tygr dravý,
zašli v dál z těch nehostinných plání,
smutně oba svěsili jen hlavy,
nadávali oba, až bůh brání.
Při tom horku svlekl se i z kůže
boa constrictor, jak ležel v trávě.
(Myslím ale, že to nepomůže,
za chvíli se zpotí zas, ba právě!)
Slunce jako všichni čerti pálí,
boa constrictor měl na to dopal.
Neví, spíše naznak ležet má-li,
byl by zlostí kolem sebe kopal.
Zíval dlouhou chvílí, zíval hladem,
hlad měl, žízeň, a nic k pití, snědku –
pochutnat si na jehňátku mladém,
myslím, že by byl dal za to pětku!
Včera k snídaní měl půlku krávy,
druhou půlku jaguár mu odnes’.
Boa constrictoru dobře tráví,
vzteku jak dnes věru neměl podnes.
Žízní jazyk vyplazoval ztěžka,
jaký div, že upad’ v rozmar zlostný!
Aspoň kdyby našel třeba ježka,
slupnul by jej najednou i s ostny.
Ale v celé poušti, jak je dlouhá,
myš se nehne – obzor vůkol prázen...
Ticho, mrtvo, pusto, – marná touha!
A dál slunce praží jako blázen...
Poušť je zprahlá, bez vody i piva,
vysychá i v hadu zbytek morku.
Jenom v dáli Memnon v poušti zpívá –
že se mu chce zpívat v tomhle horku!