Jak láska Páně k siré zemi
všech trpkých trampot obtížemi
až na kříže se promkla trámy chudé,
tak slunce večerního šípy rudé
par plný, sytý prošlehují vzduch,
by líbat mohly zemský luh.
V jich zbarvení kraj luznou básní.
Déšť karmínově zlatých třásní,
kam hlédneš, obzor plní vonný, vlahý
a rudě skrápí zamodralé svahy
i krytů města rozmanitý sklon –
V tom zahlaholí tklivý zvon.
Dvou světů tajném na rozhraní
zvuk jeho slaví mocnou Paní,
jež smutnou zemi hlídá s něžnou péčí
a srdce bolná láskyplně léčí
a poutníkům, kdy boje skončeny,
v ráj Synův kyne blažený.
Ó shlédni, Matko, s hvězdných moří,
jak duše má se v blankyt noří,
jak z nitra vásy, rosné vláhy plné,
vděk nádherný pnou růže nesčíslné,
by lásce Tvé až na věčnosti břeh
svůj vysálaly vonný dech!
Vše city ve mně bouřné chvění
v harf rajských zlaté struny mění
a prsty tajné, jež mi v nitro vklouzly,
z těch strun Tvé chvály vzletnou hymnu kouzlí,
v níž nejsladšími díků hlaholy
Tvé svaté jméno vrcholí.
Než u velebný pozdrav zvonu
i do vroucných mé duše stonů
kýs nesouzvuk, jenž v ulic ruchu zmírá,
jak výsměch z víry nelibě se vtírá
a vyzývavě hrozí přetrhnout
mé nadšenosti žárný proud.
Svět koketek a sportovníků
zřím hlučně vířit po chodníku
a doslýchám ten moderní dav hravý,
jak banálními frasemi se baví;
že velebí zvon Kněžnu nejvyšší,
ty mělké duše neslyší.
Ó Maria, všech rájů tresti,
jak brzo dáno v klatbu štěstí,
že’s tajemnou se stala, zářnou, velkou
všech lidských pokolení roditelkou,
když pod křížem i v něžných prsou Tvých
bol hořkl pro všech duší hřích!
Jak můž’ jen výkvět krásné pleti
v plen dávat černé nepaměti
Tvých výsad odkazy, jichž velkou cenou
mdlá služka učiněna silnou ženou
a hříčka rvaná smyslů šílením
vnad božských světlým zjevením!
Jak v hýřivosti kratochvilné
můž’ zapírat i plémě silné,
že z mužů – tygrů vášně, krve, vzteku –
lvy zušlechtěných vytvořila vděků
a předůstojná zemská knížata
Tvá slast i krása přesvatá!
Mít křídla, sladká Matko Páně,
já zaletěl bych k nebes bráně
a na Tvé nohy liliově skvoucí
slz hořkých potoky bych vylil vroucí
a strží polibků je zaplavil,
bych nevděk světa napravil.
Již vím, že pro věk chorý není
leč v lásce nebes uzdravení;
a proto srdce svoje, srdce bolů
i velké lásky, hoď mi, Matko, dolů,
bych jako žhavý granát z říše hvězd
kraj světa moh’ je chvatně nést!
A plamen jeho divotvorný
tu jemně zladí nelad sporný
a nitra vše se k Tobě svorně zvednou
a zase budeš Matkou naší jednou
a denní zvonu Tvého zachvění
zem pustou v ráj nám promění.