K hrobu s tělem jáhna Štěpána
přibrala se, v smutek zabrána,
obec křesťanská v čas podvečerní,
a než světec do hrobu byl dán,
ještě pohledět naň se všech stran
hrnuli se vyznavači věrní.
Jeho vděkuplný obličej,
na chvíli když odhalili jej,
milolibým ojasněním planul,
jako by naň s duše, když se v let
vydávala v blaženější svět,
slávy věčné paprsek byl skanul.
Vděky tváře té, z níž dobrota
vysvítala za dnů života,
všecek zástup nevýslovně jaly;
apoštolé, učedníci, lid
nemohli se pláči ubránit,
slzy horoucí je zalévaly.
Maria, ač zesnulý ji ctil
a jí jako syn vždy milý byl,
uronila tichou slzu pouze
a pak s vůlí Boží srovnalá
pokojně v tvář jeho zírala,
myslí za ním spějíc v němé touze.
Když pláč hořký nad Štěpánem ztich’,
udivené zraky přítomných
k Marii se zdvihly plny vláhy,
jak by všichni zvědět hleděli,
proč jen ona světce neželí
z obce věrných odešlého záhy.
Tolikerých očí na dotaz
tváří její kmitl živý jas,
celá její hruď se rozhárala;
Maria vždy skromná v hovoru
přes příkladnou svoji pokoru
v pobudlivou promluvu se dala:
„Chloubo mladé církve Kristovy,
Štěpáne, tvou čest kdo vypoví,
krotkých beránků být prvotinou,
kteří pro své k Pánu nadšení
k popravištím budou voděni,
pro víru a církev rádi zhynou?
Tvoje umučení vzbouzí děs,
leč tvá duše vzlétla do nebes,
jež se otevřela tvému zoru;
sotva kdo tvé štěstí vypíše,
směti k srdci Pána Ježíše
tuliti se v nebešťanů sboru.
Za tebou pak mučedníků řad
vidím do nebe se toužně brát
z přebolestných muk a z krve brodu;
vidím, jak tam oblečeni v běl,
palmy v rukou, záři kolem čel,
svatebních se súčastňují hodů.
S nebe svatebního od stolu
hledí, kterak v zemském údolu
z krve jejich jako ze semene,
které zašlapáno do prachu,
církev Páně plna rozmachu
vyrostá a duhu míru klene.
Nastáváť již doba neblahá,
v níž krev mučedníků předrahá
v svět se bude rozlévati valem;
neb již rozkaz věrné Kristovy
krutě stíhat, jímat v okovy,
mučit, smrtit vydal Jerusalem.
Štěpáne, teď při svém lidu stůj
a všem věrným statnost vyprošuj,
na něž muky přehrozné se shroutí,
aby přetrpěvše trápení
k srdci Ježíšovu blaženi
jako ty se směli přivinouti!“
Dozněl dojemně hlas Mariin,
na vážný pak ruky její kyn
pohrobeno Štěpánovo tělo;
nikdo u hrobu víc neplakal,
v tiché nadšení se změnil žal,
k nebi myšlení se obracelo.
Slunce zapadlo a v zášeří
k městu s Ježíšovou mateří
mlčky obec křesťanská se brala.
Tušili, že ona v příštích dnech
bude těšitelkou věrných všech;
vzmohla se k ní úcta neskonalá.
Mnohý, řečí její rozehřát,
ihned za víru byl hotov dát
život svůj a časný statek celý
a vzít pověčný ráj výměnou
a tam v běli, s palmou zelenou
tuliti se něžně k Spasiteli.