O radostné a hrůzné zděšení,
když černá clona mlh se promění
v bezednou světa duchového zář!
Hle, všichni odešlí, hle, dosud žijí!
Jsou skutečnem, jež spálí fantasii!
Oslavená tvář
vznešeně usmívá se
a zjihlé rysy pozemské
pod živoucím sněhem světelným
se sotvy poznávají v blahém žase.
Ze zraků tryská nové žití,
mohutné a skvoucí.
Rty zmlklé, hlinou zasuté,
hovoří slova vroucí,
jež v hloubi hlavy jasně zní ti.
Zhudebněný, odstíněný hlas
přec má tentýž přízvuk známý
jako v zašlý, zašeřelý čas,
týž nejhlubší tón bytostný.
Nižší v nich, co dýchávalo s námi,
je zahrnuto v duši zvýšené
jak drobná svíce v žáru plamene;
a přec jich podstata je táž a táž
a nehynoucí jiskra v nich
chce bytí věčně neměnné.
Jak rokotání ptáčat nebeských
se smějí zpustlým rovům svým
a našim dětským vzdechům nad trávou.
A kam až pohled zaletí,
nesčetné podoby a záře plní
óry slávou svou se skvějící,
moře stínů líbezných se vlní
až tam, kde zasluněnou dálavou
duchové dávní do sfér mizejí
co světlá mlha blýskotající.
Vy vítězní, i já jsem duch,
třeba v těžkém plášti z hlíny,
jsem s vámi spojen v jeden věrný kruh.
Je rozkoš býti s vámi druh a druh,
být s vámi jeden ór, ó stíny,
svět z fluidární nadhmoty,
křištalný závoj, svítivý a křehký,
jenž vlaje nad propastmi temnoty.
Noc každou povznáším se ve váš řád;
z vás silných mohu svoji sílu ssát;
a hloubka nitra žije celý den
tím čímsi, co si dolů zachytí,
když duch zpět klouzá ve svůj chmurný hlen.
Vše se sdílí, vše se soucítí,
týž myšlení a citového dění proud
plyne námi, jemný, blažený a lehký,
on naší společnou je duší,
je jasný, láskyplný vzduch;
a někdy v něm se tuší,
jak z vyšších řádů připlývá
zvěstování nových moudrostí,
jež duchům živí těla zářivá.
Společný perisprit náš trnoucí
on plní jménem božím,
jež je duchu ranou horoucí
a pronikavé slasti trysk.
A ruce průsvitné jak dech
(ač někdy nevím, kdo to mimo vál)
zhmotňují se v živých snech
a dlouho v duši trvá letmý stisk.