Je stranou ve vesmíru
neurčitá mlhovina,
kam obrací se srdce položivé
jak chorý list, jenž tam se vzpíná,
kde tuší vlídné teplo důvěřivé.
Jak rostlina, jež neví, co je slunce,
ale ví, že cosi velké plane,
co jest jejím životem a slastí,
tak v temnotách jen duše vidí v šíru
tu matnou záři duchovní
a mocný proud, jenž line z ní.
Ta zář je domov útulný,
lahoda spánku, propast míru,
jistota a němé porozumění
a její velké mlčení
láme ether prostorů i vzduch.
Sta dnů a nocí bez hnutí
proud přijímá-li v sebe duch,
hluboká síla jemu pronikne
celou bytost neskonalým vlahem.
I bude mocný silou tříštivou
a nikdy nepromluví tajným blahem.
Však kdo by se řítil jako myšlenka
a souhvězdí by rychle létla
jak zářné stromy nazad pádící, –
mlhovina by rostla v žárnou příšeru,
v nadsmyslnou propast světla,
jež oslepuje všechno chápání,
jako by na sta mečů plamenných
probodalo světlé jádro duchu,
a sahala by z našich rozměrů
v jiné, vyšší, neslýchané sluchu
a světů fluidních i kamenných
by pohltila každý sled a tuchu
co prajediná výheň poznání.
Hrůzo tajného i zjeveného světa,
v tvé vševědomé mlze
nejvyšší náš pojem Praboha
stvoří jenom obraz džbánu;
o tobě mnohem víc ví mlčení
nežli slova ubohá.
Plyneš u mne v neslyšeném šumění
dřevem, které trne ve zdánlivé smrti,
i v dálkách, ohlušených temnotou,
roj stálic metáš z lemu řízy.
A přece kolem všude,
i tady na dosah mé ruky,
v srdci této blahé růže rudé,
je tvého bytí střed.
Všude je boží střed,
vně něho vše je nicotou.
Co tedy v tobě jsem?
Tvým nepříjemným snem?
Vzbuď se a shrň v sebe,
do svého vědomého žáru,
skály, háje, růže, tvory,
včel myšlenku i lidský cit,
hvězdy, vesmír, modré óry,
vssaj celou tuto manvantaru.
Pak budeš jediný jen sobě žít.
Snad chmurná denní podstata
nechce uvěřit, že pečoval by on
o oběd červa, o mravencův skon,
o tep listu, osud lidoopí;
bojí se milovat jej, v bázni,
aby na zaplání srdce
neodvětil novou, těžkou strázní;
jak mrav velí, v parách svého čaje,
mezi divy samozřejmé hmoty,
zapomíná jeho taje.
Ale v pravém, vyšším nitru
každý atom duše plamená
a duch jako ohnivý sloup hoří
vzhůru k jeho vzdálenému jitru
a vnitrní bytost šílená
touží celá zahynout
i se svým slabým vědomím
v jeho strašném jasomoři,
kde ze sebe nic neztrácejíc
bude věkověčně jím.