Prostomilé byly židle
starobylé řezby dědovské,
když vešla; životem zjasnil se prostor;
vzduch dívčí zavanul jak pro mne.
Přejemně hovořící hlas
se trochu styděl za pleť v střevíčkách.
Či zvonivé vlnky tak jsou odstíněny
bohatým teplem srdce sevřeného něhou,
až tlumí se někdy a zdá se, že chvatně
stydlavostí jihnou? Jasnomodrá duše
září, slní vítězně
z hloubi očí světlem mladistvým;
ať jest i v stáří čirá, azurná.
Byl to večer myrty; v pozdním polosvitu
zasadila chmurné listy panen,
nevinnou hlínu hnětouc prsty šťastnými.
Proč smutný chlad mne projal náhle?
Nyní tížeji jsem umlkl, jak soumrak,
jenž rychle roztavil už věci jizby.
Ztemněla i ona, temný, teplý sen,
tak skutečný v unikání vteřin pozemských,
hustě zastavil se celý života let.
Šlechetnou temnotou mi byla podávajíc
bělavou skvrnu měkké, hebké síly,
tu stiskla loučící se ruka má,
jak v krátkém zašílení svém
by chtěla říci slovo bytostné.
37