Mezi starým, nezměněným domem,
kde zhmotněn vzbudil jsem se k zírání,
a jiným naproti, kde oni oba,
kdo zjevili mně světlo světa,
svou podstoupili trudnou smrt,
a oknem, několik jen kroků odtud,
kde ve veselé jizbě ponejprv
jsem poznal modrou hloub tvé duše,
mezi tímto trojím bodem osudu
jsme stáli my. Byl večer srpnový
a v teplých hustotách jen řídko hvězd.
A léta, léta všude za námi.
Tu v sebe vložily se dlaně:
„Zdali sejdeme se za rok zas?“
,Doufejme, že ano.’ Slova zdánlivá,
však srdce věděla, že nikdy víc.
Tak zašla v chodbě. Navždy. Prostě.
A do věčnosti jsme si odnesli
jen něco klidných stisků rukou
a nevýznamných slov, jež hovořila,
leč pod jich všednem bylo mlčení.
Byli jsme oba marni. Ach, i ty;
dřív mladá, krásná, dívčí síla-zář
a dosud jasné zdraví, svěží duše-hlas.
Marný byl náš duch a tělo, drobný majetek
a prostý šat, jejž jsme si koupili.
I místo v zešeřelých pláních znám,
kde dobré, žitím nikdy nenaplněné
tvé srdce bude těžkým spánkem spát.
52