Rusalka.
Před svatým Janem k podvečeru,
když stráně zkvetly třezalkou,
tam u rybníka za vesnicí
já setkal jsem se s rusalkou.
Ne v obligátním rouše víly,
já shlédl ji – ať pravdu dím –
ve vkusné letní toaletě
s kloboučkem čistě moderním.
A v ohon rybí nekončil též
se obrys těla spanilý:
moderní měla polobotky –
kdož řekl by to do víly?
Však její oči zelenavé
se mocí chvěly tajemnou,
a jen jsem do nich zadíval se,
již polapila duši mou.
Vítězně pohledy mé pila
a slovům jen se smála mým,
až po klekání uprchla mi
s tím zrádným smíchem zvonivým.
A jak to v pohádkách už bývá,
já neuzřel ji nikdy víc –
leč dodnes po ní touhou chřadnu,
po nejhezčí z všech kouzelnic...
22