VALČÍK.
A. T.
V směs citů zvířených žal těžkých tonů sletěl,
na lesklých parketách se kotouč prachu zdvih’...
V směs citů zvířených a parfumů a světel
zní valčík únavou a splývá v teskný smích...
Ó hudbo tajemná, jež v nervů exaltaci
mdlá srdce opájíš a nítíš v krvi žeh’,
jíž touhy uvadlé se ve sny duše vrací
a blaho dávných tuch v nasládlých úsměvech!
Zas tepny vzbouřené do zmdlených skrání bijí
a oheň vyhaslý zas cítím v žilách plát,
tíž pudů smyslných a horkých agonií
řve, hučí v mozek můj jak šerý vodopád.
Zpit vůní tuberos a dechem růží žlutých
absurdní pohádku o mrtvém srdci sním
a chápu blaho juž těch lásek nevyřknutých,
jež na vždy zapadly s valčíkem doznělým.
23