POSLEDNÍ PŘÁNÍ.
Byl starý již. Jak padlý sníh měl hlavu
a bylo mu snad sedmdesát let.
Po nábřeží se zvolna šoural v davu
vždy v podvečer... a z očí jsi mu čet,
jak rád má Hradčan silhouettu krásnou,
jež na červánků tmí se šarlatě.
A teprve, když zřel, že zcela hasnou
nad hradem ohně, tich a dojatě
ve stínu ulic ztratil se, by znova
nazítří přišel obdivovat zas
pruh oblohy, jež rdíc se do zlatova
v klín starých zdí kouzelný sije jas....
A na jaře, když ve květ růžobílý
se odělo petřínské úpatí
a jasný vzduch vál městem, nové síly
jsa poslem, starci hlava závratí
se točila a oči leskly vděkem,
že v krásách, které jaro přináší,
ve světle novém na blankytu měkkém
zřít může obraz jemu nejdražší:
pruh Vltavy a kamenný most s věží
a královský hrad plný veleby.
Tu slzám staroch bráníval se ztěží
a chápal, proč tolik per velebí
stero krás Prahy zlaté, stověžaté...
15
Však s léty přišel slední pouti čas.
Náš stařík statně, oči mocně vzňaté,
se Smrtí rval se, že i lékař žas,
než proti věku mediciny není,
a pod drn musí z nás přec každičký,
neb kmotřička smrt nezná poshovění...
Has’ zvolna i náš Pražan stařičký.
Tu k posledu, kdy člověk jasně tuší,
že za chvíli se octne v zásvětí,
šeptal si stařec: „Bože, až s mou duší
ke Tvému trůnu anděl poletí,
přes Vltavu mu dovolíšdovoliž s ní spěti
a přes Hradčany, abych z blankytu
směl obrys jejich ještě uviděti
a věží jich směs, sluncem zalitu!“
16