Hodina třetí je hora resurrectionis.
Na nebi bledém bílý oblak pluje –
to anděl Hospodinův slétá, s hrobu balvan
s rachotem hromu odvaluje.
Zděšené žoldnéře na zem vrhá blesk ten bílý
a živý Vykupitel vstává v této chvíli.
Neb není mrtev nejsladší přítel chudých a dětí
a marně v zbroji žoldnéři jej střeží,
je živ a hluboko v millionech srdcí
zjev jeho nesmrtelný leží,
je v pracujících všech, v obtížených všech
a je i v smrtí uštvaných –
on vítěz, bojovník i Utěšitel v sladkých snech
a Bůh všech chudých svých.
Dokonal o hodině třetí,
o třetí hodině lidstva zkrušeného vstává
Bůh chudých a dětí,
a neukřižuje ho již zloba lidská dravá.
Hle, bílí andělé letí,
noc tichá ještě je a v prachu žoldnéři leží
a v prachu leží Cesarů sláva.
A že vstal Bůh lásky,
k Cesaru nešel, k pyšným sluhům jeho,
ale k těm, jimž bolest lásky vyryla hoře vrásky,
k těm, již jej milovali,
i k smutným v Emausích učenníkům
a ke všem sestupuje mučenníkům
Ukřižovaného.
Šla žena smutná: Kam jste dali Pána?
Té první vzkříšený Bůh „Mariam“ sladce praví,
moc nebeské je lásky v hlase jeho, záře rána
a balvan odvaluje s hrobu-srdce ubohého,
když člověk chudý trpí, zoufá, šílí;
když zloba mocných byla příliš krutá,
tu musil přijíti zjev božský bílý,
by vzkřísil srdce zašlápnutá,
by oživla ve výkřiku jásavém, vítajíce Vzkříšeného
v nebeském štěstí prostých lidí a ráje lásky jeho
a zajásala:
Rabbóni!