HYMNA MÉ VLASTI.
Mé Čechy, zryté kdys stopami gigantických vozů,
já kráčím půdou vaší od severu k jihu,
od východu k západu,
od dýmajících hald severu,
od místa hrůzyplných katastrof,
od skalních strží a slavných hradů,
nesoucích v pyšné nádheře
své hrozebně vztýčené balvany
a poslední čisté a smělé oblouky,
od hor hlav bílých, odkud valí se divoké bystřiny,
od dýmajících dolů, jak rány kouřící, otevřené,
zejících dolů,
těch nějvětších a nejstrašlivějších obětišť,
spálených, zardousených lidí,
od pohřebišť hrdinů tisícerých,
jichž řevy dozněly v němých hlubinách země
v ohromném, zoufalém boji s přírodou
a lidskou bestií...
Od hor pat rozrytých,
od říše vypuzeného čaroděje,
od továren dýmajících v údolích řek,
kde pod smutným začazeným flórem par
při svitu mdlých žárovek,
při světle obloukových lamp blýskajících dýmy,
se otročí.
21
Od chatek hnijících a trouchnivějících
pod vrstvou sametového mechu,
kde živoří tkalci a brusiči granátů,
kde domovem jsou nejbolestnější,
bledé a resignující chorobné vidiny,
kde věří se a trpí,
kde čekají slávu pána, jenž je životem,
neznámí, tiší mučenníci bídy a hladu,
a kteří nezvednou pěstí
a nevezmou krvavé odvety
a nezahoří jim vztekem zarudlé, smutné,
prosící oči, ty slzavé, zmučené oči!
A kráčím k jihu
k ohromným smutným zrcadlům
zádumčivých rybníků,
nad nimiž mávají křídly vyplašení vodní ptáci,
a z vonné a hluboké nádhery hor a lesů
zní nevyslovitelné, dumné a slavné chorály...
Ó kraji vášnivých snílků,
ó země mystického míru i barbarských bojů,
ó kraji šílených modliteb, snů pohřbených,
ó scéno tragedie věků,
ó země dunící válečným křikem nenávisti –
ó země zpívající
tou neuhasitelnou, divokou, slavnou
a vášnivou nenávistí!
Mé Čechy,
já slyšel písně chat vašich, ptáčata mizící,
jež stěhují se v neznámo z krutého mrazu srdcí;
ptáčata plačící
já slyším naposled osaměle žalovati,
když zazářily jabloně svou bílou,
růžové zjasněnou něhou.
22
Mé Čechy,
pod rovy, pod rubáši smutku, bolesti,
tuposti, zoufání, beznaděje,
jak zřel bych stopy dávných obrů,
jich oči hoří smutné a děsivé nocí přítomnosti,
a je mi, jak by kvetly
v bytosti mé nádherné a rudé kalichy
a jak by všechen vzdor a bouře
od věků nahromaděné propukaly
a rozehřmívaly se jak souzvuky
obrovitých varhan
a jásaly divokou mstící a bolestnou,
opojnou radostí:
Ó, jíti v těchto stopách,
v těch kýžených, bolestně hledaných,
krvavě vyrytých stopách,
v těch stopách zářících, oslňujících v noci života,
jak blesky nejmohutnější,
prorývající temnou atmosféru tvořící se Země,
ve stopách tvořících, trpících, silných
a vrývajících ohromné rýhy
na skráních chvějících se velehor.
Mé Čechy!
Jste srdce Evropy tepající,
či nejněžnější, nejjásavější píseň její?
Zde slunce vstalo z chmury
a usmálo se nejtepleji v bělostných oblacích
a zlíbalo novou zemi zaslíbenou,
řek slavných vykouzlilo nádherná zrcadla
i luhy rozpučelé zelení nejvonnější
a posetou jiskrami nádherných drahokamů.
Má tichá Kanaan, buď zdráva!
23
Já žiji znovu ten tajemný a svatý okamžik,
kdy vyšlo slunce a mythickým praotcům
ozářilo zjevení života,
zem sladkou, kde bohů dobrých příbytek,
kde zpívají srdce jak prameny
v nejrozkošnějších hlubinách
posvátných hájů.
Mé Čechy!
Zvolám-li jméno to, je mi,
že ze slov těch dýše obět nejčistší,
dýmající ze svaté obětnice nejvyššího božstva:
Lidskosti!
A otvírá se svět tiché něhy a mrtvé slávy.
A vyslovím-li tiše jen jméno to,
je mi, jak by znělo:
Má lásko!
[24]