Pochod.
Od jitra slunce světlem zlaceného
my vlečeme se pod tornistry tíží
až do poledne žárem vzníceného –
a marně čekáme, zda cíl se blíží.
Že v oheň nepřijdeme, naděj mizí.
Už hranice jsme dávno překročili
a cizí zemí se skloněnou šíjí
jdem včera, dnes... nu – dokud stačí síly.
Jdem prachem bílých silnic. Hrdlo pálí
a jazyk bez pohnutí v ústech leží.
Rty suché, zrak se žárem slunce kalí
a nohy zvedáme už jenom stěží.
A v hlavě hučí krve rudé vlny,
z nich obraz domova se náhle noří.
Dvě hnědé oči – hořkých slzí plny –
tři drobné hlavy – ach, jak hlava hoří!
Zní povel: „Vpřed!“ – Zas rovnají se záda,
had šedý dále silnicí se vine.
Co chvíli do příkopu kdosi padá –
a kdo jde dál, už sotva nohy šine.
19
Dvě myšlenky jen občas mozkem letí:
Že vpředu smrt kdes na nás skrytě číhá
a za námi že domov, žena, děti,
jichž obraz drahý v duši se nám míhá.
Tak jdeme dál... Smrt v dálce číhá kdesi –
Ta těžká tornistra nás k zemi tlačí –
a na paty se rodina nám věsí.
Tak jdeme dál – nu – dokud síly stačí.
20