A prohlédla duše má. Poznala hloubku svých ran,
ran zjitřených, starých – pak v mrákotném snění
se viděla v nemocnici, tiché a osamělé,
kdes v odlehlé jizbě, ode všech odloučená.
Klid mrtvý kol. V dálku se rozhlédla: Rovina pustá, –
jsou daleko věže. Daleko život.
Časem jen tulák,
kryt hadry, shrbený, bez cíle plouže se dole,
zrak smutně, nehybně upne k budově mračné.
Krom tuláků nikdo v mrtvý kraj nezabloudí.
Jsi, duše má, daleko, daleko víru života!
Zde neuslyšíš hlaholy zvonů, prázdně hluboké,
nad rachotem kočárů panských, jedoucích za mrtvolou,
již čeká nádherná hrobka. Mrtvý ten neprospěje
ni zemi svou mrvou, jak světu neprospěl živý,
tvor zbytečný, parasit. Jaká však při pohřbu pýcha! –
Zde neuzříš erby, šosáky, filistry zblbělé
a zhrdavý úsměv šlechty, nade vše povýšené,
a továrníky, ztučnělé krvavým potem otroků –
ty obrazy hnusné by zjitřily prudčej tvé rány!
Ta lůza se z daleka vyhne odporné nemocnici.
A nejdou zde ženy, plné soucitu, lásky
a vilnosti, mistrně kryté pod cudnou maskou.
Ba, žádná z těch milujících, vroucně oddaných žen
tě nenavštíví! Pohledem na ty, jež hltavě ssály
kdys mozek, krev bujnou – by rány tvé hnisaly více!
Strach, běsný strach před ledným obrazem Smrti,
v dál zahání ženy, proniklé touhou rozkoší.
Však léčíš se duše má:
Tulák v zedraném hávu
a hladový žebrák, jda kolem – sem dlouhý hled vyšle.
Je v oku tom zoufalá bída, nezměrné utrpení.
Ten pohled bolestný léčí všechny tvé rány.