BALLADA
18.
Nuž – povznes k nebi zraky zkalené
chorobou ducha, tváři neživá!
Vše jako bouře kol se přežene!
Pták šílenství ti v ticho zazpívá.
Už drnčí rudá v ústech tetiva,
a s křížem vlasů na bělavém čele
jde k tobě láska štěstím bázlivá:
Chval, Sione, boha stvořitele!
Ó vzácné štěstí, bojem zmatené!
Kdo v hloub tvých vírů jen se zadívá,
už vrhá kabát s pláštěm s ramene.
Buď pozdravena, chvíle zářivá,
v tvém jasu člověk teprv okřívá.
Co síly cítí náhle ve svém těle!
Už hřímá krev jak rány kladiva:
Chval, Sione, boha stvořitele!
41
Pro krásné údy sluncem zlacené
ni bohu světa líto nebývá.
Jsou divy shaslé, ve tmách ztracené,
v jichž stínu sama smrt se usmívá.
Kde včera šla, tam láska bouřlivá
se dneska žene bez obavy, směle
a všade brázdu svoji vyrývá:
Chval, Sione, boha stvořitele!
POSLÁNÍ.
Ó Magdaleno, píseň mučivá
má vždycky v těle svého nepřítele.
Kde sladký klín tvůj – náruč ohnivá?
Chval, Sione, boha stvořitele!
42