BALLADY
[3]
Od téhož autora:
PLAMÍNKY. Verše.
KONEC DONA JUANA. Aktovka.
PROROK. Hra o 3 dějstvích.
ČERNOVSKÁ MASAKRA.
KLÍČ. Aktovka.
PODIVÍNI. Prosy.
Do tisku připraveno:
BEZ PLACHET. Román.
THESEUS. Drama.
PRVNÍ DEŠTĚ. Hra o 4 jednáních.
MEFISTOFELES. Legenda.
[4]
MAGDALENĚ
VĚNOVÁNO
„Smutné a pusté – skoro ani neexistovalo – hromada kamení, stavení bez účele. Ale najednou bylo důležité: holubice výstavělavystavěla v něm své hnízdo.“
[5]
RONDEAU.
Má píseň jenom tebe stále hledá
a s tebou víru v život vezdejší.
Mé srdce zatím plamen konejší,
jenž minulosti trhá mračna šedá,
jenž nové světy z temnot dnešku zvedá
den ke dni slabší a zas mocnější
pro tebe.
Má láska nijak zapříti se nedá.
Slyš moje slova klidem žhavější!
By svátkem zas byl den nám zítřejší,
má píseň jenom – refrain stále hledá
pro tebe.
6
BALLADA
1.
Na housle slaďoučké, jak hrávávají jiní,
ti nezahrám. Ten hlad už přechází,
v němž kde kdo hyne lačný – dobrodiní,
jež hrdou duši vždy však zamrazí.
Silnými lásky tvé jen provazy
já dám se spoutat ve tvá pouta zlatá,
neb žárlím – na svět, jenž tě provází.
Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá!
Jsi příliš krásná. V temnotě mých síní
tvá krása zbledne. Dusné obrazy
mých snů tě chytnou, změní na věštkyni.
Nad léta porostem, nad bahna, nad srázy,
životu mému dáš své rozkazy
a sama půjdeš, kam tvé slovo chvátá.
Na boha žárlím, jenž tě provází.
Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá!
7
A nevymkneš se. Není možno nyní.
Mé srdce před tebou už dnes se neplazí.
Chce oheň mít a tebe přítelkyni.
Můj ďas zná pro tě na sto nesnázínesnází,
hned tisíc bouří, vzduch jež nezkazí!
A černý pán už bije na má vrata!
Na peklo žárlím, jež tě provází.
Tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá!
POSLÁNÍ.
Jsem plný boha, ďábla, mdloby, ekstasí.
Nad steskem včerejška a hromadami bláta,
pod slávou budoucna, jež mraky prorazí,
tvůj klášter čeká. Vejdi, třikrát svatá!
8
BALLADA
2.
Což započíná vskutku život nový?
Já nad tvou láskou dělal přece kříž.
Má duše toulala se nad hřbitovy,
že mrtvý život šel k ní blíž a blíž.
Proč s obavami ještě na ni zříš?
Viz, touhou tvou jak zmužněly mé rýmy!
Jak tiše každý nese svoji tíž –
nuž, ulehči jim slovy upřímnými!
Nad hlavou tvou jak šuměly by sovy
a k měsíci jak šla bys výš a výš.
Jdeš kolébána neslyšnými slovy
a neslyšnými slovy hovoříš.
Ó, náměsíčná, zastav se mi již,
než sřítíš se mi s myšlenkami svými,
než hrůzu pádu i v nich ucítíš!
Nuž, ulehči jim slovy upřímnými!
9
Má duše dnes tvůj každý pohled loví,
však ještě neví: hlídáš nebo spíš?
Kéž hlava tvá ti všechno brzo poví,
co léta tušíš, o čem dobře víš.
Své zvony slyšíš, ještě neslyšíš?
Již chtějí hučet do soumračné zimyzimy.
Však dutě zní to, polekaně – slyš!
Nuž, ulehči jim slovy upřímnými!
POSLÁNÍ.
Ó, srdce plaché, ztiš se přece, ztiš!
Už září ve tmě pohled oka přímý.
Však třesot rtů svých ještě necítíš?
Nuž, ulehči jim slovy upřímnými!
10
BALLADA
3.
Pro tebe často píseň moje nezní,
neb mně se dechu někdy nedostává.
To hrdlo pevně štěstí naše vězní,
a hlava brání jeho tichá práva.
Nač by ti lhala píseň moje smavá,
když smutek náhlý nitro zalije?
Mně včera divná přišla zvenčí zpráva:
Pod sněhem pták se nejlíp ukryje.
Teď sedím, trpím. Snové přelíbezní
se rozprchli. Má duše není zdráva.
Tam venku vloček tanec graciésní
v mých prsou něhu temnou odpoutává.
Teď prudký výskot živlů, děs a vřava –
což srdce mé už ani nebije?
Nuž, uklidni se, vášni moje dravá:
Pod sněhem pták se nejlíp ukryje.
11
Pro tebe často píseň moje nezní.
Mne týrá příliš hlava tvoje plavá.
Rok dovedl jsem býti tady bez ní.
Leč nyní pro ni sníh mne zasypává.
Pták marně hrabe, marně křídly mává,
a náhle – klidný, skoro šťastný je –
a vzduchem chvěje píseň jarně hravá:
Pod sněhem pták se nejlíp ukryje.
POSLÁNÍ.
Proč na tvých rtech se náhle všechno vzdává?
Což mrzne také – sněžná lilie?
O krásné zimě třeští moje hlava:
Pod sněhem pták se nejlíp ukryje.
12
BALLADA
4.
Až pod oči si stříkla voda slaná.
Nuž – vzhůru do proudů ať loď si vyletí!
Když naše vlny hledaly si pána,
ať sevrou loď si ve své objetí!
Kéž jízda ta mou lásku posvětí!
Nuž – vzhůru, vlny, s písní dunivou!
My vyjeli a chceme dojeti.
Ó jděte dále věčnou drahou svou!
Hle, cizí loď! A jaká v prsou rána!
Však z odvahy přec málo vezme ti.
Na bok se kloní jiná utýraná,
kde viděl’s včera koráb mizeti.
Však brzo pluješ mezi třiceti
a mezi stem. To loďstva věků jsou!
Vy svatých bouří vzácné oběti,
ó jděte dále věčnou drahou svou!
13
Nám věru všem vždy krásná smrt je přána.
My k ráji plujem, ne už k podsvětí.
Tak mluví hvězda vírem věků štvaná,
již v koutě mračen můžeš viděti.
Jdou týdny, roky – přejdou staletí –
kam dnes to hvězdy s námi zase jdou?
Což dáte ruku svému dítěti?
Ó jděte dále věčnou drahou svou!
POSLÁNÍ.
Oh, naše hvězdy! Jaké zajetí
vám zbraňovalo zářit dnem i tmou?
Mou buďte slávou, naší závětí –
Ó jděte dále věčnou drahou svou!
14
BALLADA
5.
Po celou noc jak útočily prudce,
co gigantické měly v sobě síly!
Všem světům obří podaly své ruce
a s oblaky se vichry spřátelily.
Slyš jejich hukot v kymácivé chvíli:
Zda z hrůzy té se – láska vynoří?
Slyš, jakým smíchem země lká a kvílí!
Slyš, jarní vichry kterak hovoří!
Plášť děravý má zase vichr svůdce,
v něj lesy, hory drápy svoje vryly,
když po zoufalé obraně a muce
jej sesláblého náhle ucítily.
Hle, kterak zčernal mládeneček bílý,
šedivý sokol včera na moři!
Slyš, jak se živly znova rozbouřily!
Slyš, jarní vichry kterak hovoří!
15
To není však jen výzva v boj a k půtce.
Hle, jak se mraky na obloze slily!
Slyš prostou píseň nebeského hudce,
již zraky tvé už v zimě ohlásily!
Slyš, zahrady jak teď se probudily!
A jak si vzdychlo tvrdé pohoří!
I bláto žvatlá v okamžik ten milý.
Slyš, jarní vichry kterak hovoří!
POSLÁNÍ.
Slyš, kterak hrdě trubky zatroubily!
Již lásky posel vjíždí v nádvoří.
Jak šťastni jsou, kdo už se podrobili!
Slyš, jarní vichry kterak hovoří!
16
BALLADA
6.
Včera jsi byla veselá a svěží,
dnes věsíš hlavu, se vším počítáš.
Zas k lidem rozum poradit se běží,
zas čekáš, nečekáš a zase přemítáš,
a na můj víry plný Otčenáš
se trapně dívá zkalený tvůj zrak.
Já vím už, dnes jak na mne zavoláš.
Ne vítězně. Jen tak – a všelijak.
Dnes jsem ti ještě porozuměl stěží,
vše cizích slov že plno pro mne máš.
Z mých rozpaků však zítřek také těží.
Zda na to, drahá, nyní vzpomínáš?
Co dnešku vezmeš, to mu zítra dáš,
neb každá věc má tvojí chvíle znak.
Hle, jak se tváří, co se usmíváš!
Ne vítězně. Jen tak – a všelijak.
17
Co zvadlých květů po stezičce leží!
Zda jejich krásu mrtvou uhlídáš?
Jak se stromů se nyní na tě sněží!
V tu nevinnost dnes věno chudé svaž!
Proč po prázdnu se pohledem však ptáš?
Což tak tě objal nedůvěry mrak,
že necítíš, jak hluše rozkvétáš?
Ne vítězně. Jen tak – a všelijak.
POSLÁNÍ.
Nuž, zavolej svou nejsilnější stráž!
Jde přece o vše, snad i o zázrak.
Jdu na loupež – a heslo moje znáš:
Ne vítězně? Jen tak!? A všelijak!!?
18
BALLADA
7.
Tváře hoří růžičkama –
mně je, že jsi z hrobu vstala.
Jako by ti smrt dnes sama
zlaté vlasy učesala,
jako by tě z hrobu vzala,
přede mne tě položila.
Větrá srdce jako skála.
Což jsi moje – věčná milá?
Roste štěstí mezi náma –
mně je, jak bys v hrob se brala.
Tvrdá všednost – černá jáma,
co se na tě načekala,
by tě celou zasypala!
Proč jsi do ní nezbloudila?
Byla by ti všechno dala!
Což jsi moje – věčná milá?
19
Den se tratí pod rukama –
mně je, jak bys v mraku plála.
Zahalena temnotama,
jako bys mne milovala.
Proč jsi mne však nezahřála?
Kde je údů něžná síla?
Což tě tvář má polekala?
Což jsi moje – věčná milá?
POSLÁNÍ.
Sto nocí bys utíkala –
však se’s ženou narodila!
Přijde čas, bys mou se stala!
Což jsi moje – věčná milá?
20
BALLADA
8.
Jen hrdý být a všechno, všechno chtíti –
a člověk byl a ve štěstí tu žil!
Jen protkej všechno červenou si nití,
bys v labyrintu citů nezbloudil.
Co příštích máš jen ve svých rukou chvil!
A všade jakás krásná záhada,
tvé říše všade nejkrásnější díl –
však měsíc denně jinak zapadá.
Jen klidný být a všechno v hlavě míti,
co anděl včera na úhorech sil!
Když v duši touha plamenem ti chytí,
dbej, touhou větší bys ji uhasil.
Tvůj život roste, o čem’s včera snil,
se s tebou v noci k spánku ukládá,
by zítra hlas tě šťastný probudil –
však měsíc denně jinak zapadá.
21
Dnes ještě hory na cestu nám svítí
a v lesy volá nočních ptáků kvil.
Ač třepeme se v nejpevnější síti,
nám v srdce strach se ještě nevloudil.
Však s námi osud vždycky dosud byl
a jeho přízeň ráda – nerada!
Již duní příliv láskyplných sil –
Však měsíc denně jinak zapadá...
POSLÁNÍ.
Já krví svou už nitku nabarvil,
proč zkvetla jí jen šedá nálada? –
Ó příteli, já radu pro tě skryl:
Však měsíc denně jinak zapadá!
22
BALLADA
9.
Když ptáci zpívají, a hlava pobolívá,
pojď, Magdaleno, kde náš tichý kout.
Tam jenom krev si v skráních krotce zpívá,
že nemůže ni chvíli utichnout,
tam zmlká smyslů různohlasý soud,
tam svítí v srdce nejjasnější klid,
a duše musí na vše vzpomenout:
Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je žít!
Proč truchlit, hlavo má, že svět se jinak dívá
na život nejhezčí, jenž mládím moh’ by slout?
Co v jasnou duhu vše v tvých zracích splývá,
já musím všechno k sobě přivinout,
več nedoufáš. Kde chceš pak spočinout?
Tam nahoře – snad může krásně být.
Leč na věky? Kam chceš to s mraky plout?
Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je žít!
23
Jdou časy, všednost s věčností kdy splývá,
kdy v tichu hřímá jejich silný proud.
Pojď ke mně, opři se! Zde jedno jenom zbývá:
na zemi oddaně se, pevně přitisknout!
Tam srdce rodí se, jež zbavena jsou pout,
podobu matky mají. Neslyšíš je bít?
Po věčném klidu ptá se jenom bloud.
Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je – žít!
POSLÁNÍ.
Věř, celým světem doved’ bych teď hnout.
Kde láva v centru žhne, tam rodí se můj cit.
Nech dnes ho zase – tiše procitnout:
Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je žít!
24
BALLADA
10.
Jsou chvíle hoře, které neumírá,
v nichž srdce naše zvolna kamení.
Jsou chvíle bázně, které stopy stírá
všech odvážných a černé znamení
si rýsuje, kde padli znaveni,
jež miloval vždy vroucí pohled můj.
– Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni.
Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj!
Po každé hrůze vzchází nová víra,
po každém tichu nové zahřmění.
Svět stále svoje všechny síly sbírá,
by udržel své tajné nadšení,
by dále žili ti, kdož zmučeni.
Neboj se bídy! Neutíkej! Stůj!
– Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni.
Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj!
25
Již dovršena lásky naší míra.
Jsem šťasten s tebou. V svatém zmatení
já dneska bloudím kraji všehomíra.
Kam jsme to zašli? V prudkém plameni
kol šlehá svět a táhlé dunění
otřásá nebem. Kde je pohled tvůj?
– Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni.
Za nocí nejtmavších na slunce pamatuj!
POSLÁNÍ.
V tvém životě jen všechno pramení.
Ty miluj ho a nikdy nelituj!
Jsme věčně ztraceni a věčně spaseni.
Za nocí nejtmavších – na slunce pamatuj!
26
BALLADA
11.
Hle, kterak vzkypěl život ztajený,
jak pyšná růže z něhy poupěte!
Přes noc jsem vyrost’ duší, rameny,
a večer silného mne každý najdete.
Co temná chvíle cizí rozmete,
to napraviti každý z vás mi dej!
Když duši mou dnes pranic nehněte –
je život div, já jeho čaroděj.
Hle, jak jen hoří život bezcenný!
O ráji zašlém dnes mi nesněte!
Hle, tanec závratný! Hle, tanec šílený!
Ven, krásná bestie, ven dneska z doupěte!
Co zítřek podá, dnes už vezměte,
ať zachví zemí veselý váš rej
na půdě legendou jen špatnou prokleté!
Je život div, já jeho čaroděj.
27
Hle, jak jen bloudím štěstím zmámený!
Zde, smysly mé, zas pána najdete?
Chce v srdce země sáhnout kořeny,
chce v chvíli vidět štěstí staleté,
jež v budoucnu bič pomsty nesplete.
Hrej, osude, svou vzpurnou píseň hrej!
A vy, mé světy shaslé – vzejděte!
Je život div, já jeho čaroděj.
POSLÁNÍPOSLÁNÍ.
Když vím, že zítřek s tebou rozkvete,
na prsou svých dnes tajemství mé hřej:
Mám duši muže, srdce dítěte.
Je život div, já jeho čaroděj.
28
BALLADA
12.
Za noci poslední já viděl jsem ji zas:
Šat na těle jak vlál jí rozhalen,
zřít bylo souzvuk nevídaných krás,
že ďábel sám byl jimi okouzlen.
Šel za ní, tichý lev, a čekal chvíli jen,
než sama poddala se růže rozvitá,
než slyšet bylo ženy nejkrásnější sten .sten.
Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá!
Za noci poslední já viděl jsem ji zas:
V černavých šatech přišla krášlit den.
Chvěl neplodný se květ a chvěl se plodný klas,
neb anděl za ženou šel smutně rozechvěn.
Na muže plachý byl, spíš dívce podoben.
Jak mohla dozrát jinak láska ukrytá?
– Teď člověk přilnul k ní, byl se vším spokojen...
Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá!
29
Za noci poslední já viděl jsem ji zas:
ač bouří černavou vzduch byl zas prosycen,
zas cestou mojí šla, kde blesků plamen has’,
šla pro své jméno si, pro nejhezčí všech jmen,
v němž celý na věky svět bude veleben,
jež tkví teď v srdci mém jak střela zarytá.
Ó Magdaleno, pohádko všech žen!
Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá!
POSLÁNÍ.
Zda vrátíš se mi, jak to chce můj sen?
Noc přechází, a ještě nesvítá...
Nad stezkou záhadnou zas čekám nachýlen:
Ó cesto rozkošná! Ó cesto trnitá!
30
BALLADA
13.
Což kvete střemcha jako před časy?
Svět starých bájí ještě nepřešel?
Proč ruka knihu zase našla si,
s níž před lety jsem všechno přetrpěl?
Co divných dnů svět pro nás oba měl!
Co všechno hledal pohled zádumčivý
a na čem na všem vděčně neutkvěl! –
Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi!
I naši lásku zázrak nespasí,
a třeba snů se motýl všade chvěl.
Nad všední život, trpké zápasy,
nám vyhoupne se horší nepřítel,
by tvoji krásu, moji touhu chtěl.
Chraň srdce svého prosté před ním divy,
by věrné lásce svět náš rozuměl! –
Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi!
31
Ó stíny nebeské, teď hmotné bez krásy,
bez rajské únavy a bílých bez křídel –
vy prosté hlavy mé, vy věčna ohlasy –
vám píseň nejdražší kéž svěřiti bych směl!
Ji neste nad světy, ji sneste do pekel,
ať v ocel ztvrdne mi, ať líně nezpráchniví,
by jasným akkordem svět kolem zazvučel:
Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi!
POSLÁNÍ.
Pro vzácnou duši vzácných hlav a těl
má všechno akcent nevýslovně tklivý.
Ký div, že věky duch můj proletěl?
Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi!
32
BALLADA
14.
Teď Marii ctíš, dřívější má Eva?
Jaké to divné náhle rozcestí!
A div, že srdce na vždy neumdlévá,
když sní jen chvíli nyní o štěstí...
Proč, Magdaleno, nechceš rozkvésti,
proč poroučí ti ještě lidská zlost,
jíž těžko smírnou obět přinésti? –
Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost.
Sám boha svého proč si každý hněvá?
Proč srdce naše není beze lsti?
Jdou starci z prava, posměváčci z leva,
ten čichá výsměch, onen neštěstí,
a leckdo plno prázdných pověstí –
co říci mám tvůj pouhý náhle host,
když listí všade prostě šelestí? –
Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost.
33
Je každý výkřik lehký jako pleva
a slovo čest je plno neřesti.
Se zoufalostí naděje se slévá
a s velkou slastí hrůza bolestí...
Tak čekáš stále nutnou se zvěstí.
Co chrání to však divná tvoje ctnost?
Kam sama sebe chceš to zavésti? –
Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost.
POSLÁNÍ.
Své vlasy chceš-li pro mne rozplésti,
nuž, rozpleť lana, na nichž visí most,
jenž nedoved’ nás včera unésti!
Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost.
34
BALLADA
15.
Zpěv pohanský zas v duši mojí roste,
květ exotický na severním keři.
Mé myšlenky jsou dneska tolik prosté
a přece věčnost prostotou svou měří...
Ó když se nejvíc, nejvíc když se šeří,
tu mysl má se za Tvým stínem žene!
Mé smysly zase jenom Tobě věří,
Venus Anadyomene!
Mne znavili již černí moji hosté,
jimž člověk časem i svou radost svěří.
Jich rada zní vždy Pros! a Prosme! Proste!
a potěšili věru málokteří.
Mám při nich myslet stále na příměří?
Já nevěřím dnes Hlavě Umučené.
Mé smysly zase jenom Tobě věří,
Venus Anadyomene!
35
Vy černí hosté, sutanu si noste
a klečte tiše u chrámových dveří!
Však duši za hřích dneska nepohrozte,
neb v nebe vaše hrozba nezaměří!
V hřejivé lokte krásné boží dceři
tam vrhá se mé štěstí pobouřené.
Mé smysly zase jenom Tobě věří,
Venus Anadyomene!
POSLÁNÍ.
Kéž moře znova brzo vody zčeří,
a slunce duhu nad tvým tělem zklene!
Mé smysly zase jenom Tobě věří,
Venus Anadyomene!
36
BALLADA
16.
Ó kdyby život vždy se na tě smál!
Ne! Ať tvůj smích vždy jeho rány hojí!
Když týdny nám už slavně kraloval,
ať ještě zítra vesele se rojí!
Když hlava má se zase dneska strojí
tě v celé kráse celou uvidět –
kéž srdce tvé zas v krátkém nepokoji
se zachvěje dnes pro mne – naposled!
Ó kdyby život vždy tě v náruč bral!
Ne! Právě v pláči jsi přec nejvíc mojí.
Na prsou mých kéž dlouho by tě hřál
můj plamen lásky, jíž tu neukojí
ni píseň vášně, které vše se bojí
a kterou šumí síla mladých let.
Kéž srdce tvé zas v krátkém nepokoji
se zachvěje dnes pro mne – naposled!
37
Ó kdyby život vždy tě miloval!
Ne! Pro ten život ruka má se zbrojí.
Kde včera večer voják stráží stál,
tam dneska vůdce stráží sám ať stojí!
A stráže duchů ať se všechny spojí
a znají heslo, znají odpověd!
Kéž srdce tvé zas v krátkém nepokoji
se zachvěje dnes pro mne – naposled!
POSLÁNÍ.
Tvůj zdravý smích, toť kord můj dobrý v boji.boji,
tvůj tichý pláč, toť útok v celý svět.
Kéž srdce tvé zas v krátkém nepokoji
se zachvěje dnes pro mne – naposled!
38
BALLADA
17.
A třeba všichni uvykli se rvát
jen se stíny, jež vždycky klamaly,
jichž nekrášlí ni smrti majestát,
že vždycky krásu jenom vylhaly,
že chytit nemoh’ se jich ani zoufalý –
ty miluj, žij a nedbej lidských řečí,
jež radu špatnou vždy nám prodaly:
Mír, svatý klid a žádné nebezpečí?
Až novou bouři ucítíš zas vát,
pak vzpomeň na vše, co jsme čekali!
Po mdlobě vášeň nechodí se ptát,
neb tuší v sobě každé úskalí,
a kde se vlny právě srovnaly,
tam žene rovnou k srážce, k bitvě, k seči,
v nichž mnozí život, štěstí prohráli. –
Mír, svatý klid a žádné nebezpečí?
39
Jen slyš! zlá všednost řve, má zase hlad!
Chce na nás daň, jak jiní dávali,
chce všechno potom, všechno nám, ach! přát –
proč tolikrát jsme se jí vysmáli?
Proč nebavil nás život ospalý?
Teď probouzí se, s drzostí však větší,
než jakou znali jsme a jakou čekali...
Klid, svatý mír a žádné nebezpečí?
POSLÁNÍ.
Chceš, Magdaleno, prchat do dáli?
Uprostřed vřavy srdce mé se léčí.
Kéž obzor můj jen zítra nezkalí
klid, svatý mír a – žádné nebezpečí!
40
BALLADA
18.
Nuž – povznes k nebi zraky zkalené
chorobou ducha, tváři neživá!
Vše jako bouře kol se přežene!
Pták šílenství ti v ticho zazpívá.
Už drnčí rudá v ústech tetiva,
a s křížem vlasů na bělavém čele
jde k tobě láska štěstím bázlivá:
Chval, Sione, boha stvořitele!
Ó vzácné štěstí, bojem zmatené!
Kdo v hloub tvých vírů jen se zadívá,
už vrhá kabát s pláštěm s ramene.
Buď pozdravena, chvíle zářivá,
v tvém jasu člověk teprv okřívá.
Co síly cítí náhle ve svém těle!
Už hřímá krev jak rány kladiva:
Chval, Sione, boha stvořitele!
41
Pro krásné údy sluncem zlacené
ni bohu světa líto nebývá.
Jsou divy shaslé, ve tmách ztracené,
v jichž stínu sama smrt se usmívá.
Kde včera šla, tam láska bouřlivá
se dneska žene bez obavy, směle
a všade brázdu svoji vyrývá:
Chval, Sione, boha stvořitele!
POSLÁNÍ.
Ó Magdaleno, píseň mučivá
má vždycky v těle svého nepřítele.
Kde sladký klín tvůj – náruč ohnivá?
Chval, Sione, boha stvořitele!
42
BALLADA
19.
Ó paní vzácné, které nehřešíte,
a jimž je cizí vůbec slovo hřích,
a paní krásné, které všechno víte,
a jimž je cizí hysterický smích,
a vy, mé paní v pekle, v nebesích,
i vy, jež snů teď jdete branami –
dejte nám chvíli čistou jako sníh
a rcete všechny Amen! za námi!
Vy muži noví, kteří udržíte
na šíji své, co heros kdys jen zdvih’,
a kteří každý zmatek uvidíte,
jenž ukrývá se v zrádných tajemstvích,
a nezbloudíte na výpravách svých –
dnes pusťte nás v kraj třeba neznámý,
přejte nám chvíli čistou jako sníh
a rcete všichni Amen! za námi!
43
A vy, mé děti, jež se nestydíte
žít po svém mravu, ne však po otcích,
jež na všechno dnes žádostivě zříte,
by ani orel touhy nedostih’,
jež nad ním chví se v temných oblacích –
chci s milou svou dnes hložím, skalami.
Chvalte nám chvíli čistou jako sníh
a rcete všechnyvšichni Amen! za námi!
POSLÁNÍ.
Hle, všechen žal už hoří v pochodních!
Co dělat mám, když láska přála mi?
Nechte nám chvíli čistou jako sníh
a rcete všichni Amen! za námi!
44
BALLADA
20.
Už vidíš říši našich okamžiků?
Nuž – vzhůru hlavu, buď mi veselá!
Co všechno dám ti k prostým slovům díků,
při nichž má duše dříve mrtvěla,
na nichž má duše vždy však stavěla,
jež rovnala mi hlavu, prsa, šíji?
Hle, klenba chrámu, jak se zatměla!
Modlitba naše není litanií.
Pojď se mnou ven! Co v síni mučedníků?
Ať hudba sebe slavněj’ zahřměla,
má prsa touží po lidském zas křiku,
v němž mnohá duše plachá omdlela,
s nímž země vždy se ráda zachvěla.
Pro tebe bít se, dokud tady žiji –?
Ne, nechci, Magdaleno, abys trpěla.
Modlitba naše není litanií.
45
Teď nech mne jíti ještě k mému šiku.
Kam vaše moc se, rýmy, poděla?
Byla jste mužná hrstka bojovníků,
a vaše kořist – kořist anděla.
Ať cizí píseň prosbou zazněla,
vám stačí už, co hlásky vaše kryjí?
Jen vizte, milá jak se zarděla!
Modlitba naše není litanií.
POSLÁNÍ.
Villone, mistře můj, už hříčka nesmělá
je tvá mi ballada. Já důvěrněji žiji.
Pojď, Magdaleno, vzhůru z kostela!
Modlitba naše není litanií.
46
RONDEAU.
Živote bratře, tvůrce věcí všech,
pojď dále s námi, vzácný příteli!
Tvé mužné slovo rány zacelí,
tvůj pohled jistý je i v úzkostech,
a velké lásky krátký pouze vzdech
je tobě rozkaz – třeba nesmělý
pro věčnost.
Nech nebe stranou, peklo stranou nech,
my v prsa dávno svá je zakleli!
Dej nám svou přízeň, vzácný příteli,
milenče, bratře, tvůrce věcí všech,
pro věčnost!
47
Vytištěno na jaře 1908
u Edvarda Leschingra v Praze.
E: lp; 2006
[48]