BALLADA
2.
Což započíná vskutku život nový?
Já nad tvou láskou dělal přece kříž.
Má duše toulala se nad hřbitovy,
že mrtvý život šel k ní blíž a blíž.
Proč s obavami ještě na ni zříš?
Viz, touhou tvou jak zmužněly mé rýmy!
Jak tiše každý nese svoji tíž –
nuž, ulehči jim slovy upřímnými!
Nad hlavou tvou jak šuměly by sovy
a k měsíci jak šla bys výš a výš.
Jdeš kolébána neslyšnými slovy
a neslyšnými slovy hovoříš.
Ó, náměsíčná, zastav se mi již,
než sřítíš se mi s myšlenkami svými,
než hrůzu pádu i v nich ucítíš!
Nuž, ulehči jim slovy upřímnými!
9
Má duše dnes tvůj každý pohled loví,
však ještě neví: hlídáš nebo spíš?
Kéž hlava tvá ti všechno brzo poví,
co léta tušíš, o čem dobře víš.
Své zvony slyšíš, ještě neslyšíš?
Již chtějí hučet do soumračné zimyzimy.
Však dutě zní to, polekaně – slyš!
Nuž, ulehči jim slovy upřímnými!
POSLÁNÍ.
Ó, srdce plaché, ztiš se přece, ztiš!
Už září ve tmě pohled oka přímý.
Však třesot rtů svých ještě necítíš?
Nuž, ulehči jim slovy upřímnými!
10