BALLADA
5.
Po celou noc jak útočily prudce,
co gigantické měly v sobě síly!
Všem světům obří podaly své ruce
a s oblaky se vichry spřátelily.
Slyš jejich hukot v kymácivé chvíli:
Zda z hrůzy té se – láska vynoří?
Slyš, jakým smíchem země lká a kvílí!
Slyš, jarní vichry kterak hovoří!
Plášť děravý má zase vichr svůdce,
v něj lesy, hory drápy svoje vryly,
když po zoufalé obraně a muce
jej sesláblého náhle ucítily.
Hle, kterak zčernal mládeneček bílý,
šedivý sokol včera na moři!
Slyš, jak se živly znova rozbouřily!
Slyš, jarní vichry kterak hovoří!
15
To není však jen výzva v boj a k půtce.
Hle, jak se mraky na obloze slily!
Slyš prostou píseň nebeského hudce,
již zraky tvé už v zimě ohlásily!
Slyš, zahrady jak teď se probudily!
A jak si vzdychlo tvrdé pohoří!
I bláto žvatlá v okamžik ten milý.
Slyš, jarní vichry kterak hovoří!
POSLÁNÍ.
Slyš, kterak hrdě trubky zatroubily!
Již lásky posel vjíždí v nádvoří.
Jak šťastni jsou, kdo už se podrobili!
Slyš, jarní vichry kterak hovoří!
16