BALLADA
9.
Když ptáci zpívají, a hlava pobolívá,
pojď, Magdaleno, kde náš tichý kout.
Tam jenom krev si v skráních krotce zpívá,
že nemůže ni chvíli utichnout,
tam zmlká smyslů různohlasý soud,
tam svítí v srdce nejjasnější klid,
a duše musí na vše vzpomenout:
Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je žít!
Proč truchlit, hlavo má, že svět se jinak dívá
na život nejhezčí, jenž mládím moh’ by slout?
Co v jasnou duhu vše v tvých zracích splývá,
já musím všechno k sobě přivinout,
več nedoufáš. Kde chceš pak spočinout?
Tam nahoře – snad může krásně být.
Leč na věky? Kam chceš to s mraky plout?
Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je žít!
23
Jdou časy, všednost s věčností kdy splývá,
kdy v tichu hřímá jejich silný proud.
Pojď ke mně, opři se! Zde jedno jenom zbývá:
na zemi oddaně se, pevně přitisknout!
Tam srdce rodí se, jež zbavena jsou pout,
podobu matky mají. Neslyšíš je bít?
Po věčném klidu ptá se jenom bloud.
Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je – žít!
POSLÁNÍ.
Věř, celým světem doved’ bych teď hnout.
Kde láva v centru žhne, tam rodí se můj cit.
Nech dnes ho zase – tiše procitnout:
Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je žít!
24